Daniel Tipelt
Zdeněk Miler: tatínek Krtečka
Jedenadvacátého února 1921 se v Kladně — hornickém městě západně od Prahy, kde se z komínů vždycky valil dým a kde si lidé večer otírali z tváře uhelný prach — narodil chlapeček. Jmenoval se Zdeněk Miler.
Kladno té doby vonělo železem a uhlím. Tatínkové fárali do dolů nebo stávali u vysokých pecí. Maminky vyvařovaly, šily a vyháněly děti ven, aby se v zakouřeném bytě nedusily. A v té šedivé, kouřem prosycené ulici žil malý Zdeněk, kterému už od mala nestačila tužka v ruce na pár čmáranic — kreslil pořád. Na papír. Na rozbalený papír od cukru. Na kraj novin. Na zadní stranu sešitu.
Vesnické a městské děti tehdy neměly tisíc hraček jako děti dnes. Kdo měl pastelky, byl boháč. Kdo měl celou krabičku barev, ten byl král. Zdeněk patřil ke klukům, pro které byla každá prázdná plocha bílého papíru malé pozvání: pojď, něco na mě nakresli.
Když bylo Zdeňkovi osmnáct, začala druhá světová válka. Pro mladé lidi v Čechách to znamenalo, že se zavřely vysoké školy a kdekdo měl strach, co bude zítra. Mnoho mladých kluků v té době muselo do továren nebo na nucené práce v Německu.
Zdeněk měl ale jedno štěstí — uměl něco rukama. V roce 1942, uprostřed války, se dostal do Státní grafické školy v Praze, kde se učilo kreslení, rytí a tisk. Pro něj to byla záchrana. Dokud byl ve škole, mohl být u tužky, u tuše, u papíru — a ne u stroje v cizí továrně. Kreslení mu pomáhalo přežít.
Po válce pokračoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze — té, které se říká UMPRUM. (To je vysoká škola, kde se učí lidé, kteří chtějí dělat z umění své povolání: malíři, grafici, ilustrátoři, designéři.)
Hned v roce 1945, jakmile válka skončila, dostal Zdeněk práci, o které asi jako kluk v Kladně ani nesnil — nastoupil do pražského filmového studia „Bratři v triku". Tam se dělaly animované filmy (to jsou ty pohádky, kde se kreslené postavičky hýbají; aby chodily, musí kreslíř nakreslit dvacet čtyři obrázků na každičkou vteřinu filmu — tisíce a tisíce kreseb).
Vedl tam tehdy slavný režisér Jiří Trnka, jeden z největších českých loutkářů a animátorů. A Zdeněk se vedle něj učil — jak rozhýbat papírovou postavičku, jak ji rozesmát, rozplakat, rozběhnout, nechat upadnout.
A teď přichází ta nejhezčí část.
V roce 1956 dostal Zdeněk Miler za úkol natočit vzdělávací krátký film pro děti. Měl být o tom, jak vzniká plátno ze lnu — jak se ze zelené rostliny stane bílá látka, ze které se šijou košile a kalhotky. Námět nebyl zrovna napínavý. Plátno ze lnu. Pět minut. Pro děti. Jak z toho udělat pohádku, aby se kluci a holky nezačali ve školce nudit?
Zdeněk přemýšlel, jakého hlavního hrdinu vybrat. Chtěl, aby to bylo nějaké zvířátko. Kreslené pohádky ze světa — hlavně ty od Walta Disneyho (to byl americký kreslíř, který vymyslel Mickeyho myšáka a Donalda kachnu) — měly už každé zvíře: myš, kachnu, psa, kočku, jelena. Zdeněk si v hlavě dlouho probíral seznam. Lev? Ten už je. Slon? Ten už je. Veverka? Ta už je. Zajíc? Ten už je taky.
A pak prý šel jednoho dne na procházku, šlapal si to po louce a zamyšleně koukal před sebe. Najednou — žuch! — zakopl o krtinec. (Krtinec je ta malá hromádka zeminy, kterou krtek vyhrabe, když pod zemí ryje chodbičky.) Zdeněk se nahnul, podíval se na tu mohylu hlíny a v hlavě mu cvaklo: Krtek! Krtek ještě nikdo nepoužil. Krtek bude jeho!
Tak vznikl Krteček — malé černé zvířátko s velkýma očima, růžovým nosem, čtyřmi packami a věčně udiveným úsměvem.
První film se jmenoval „Jak krtek ke kalhotkám přišel". Krteček v něm potkává různá zvířátka, ptá se jich, jak by si mohl ušít kalhotky — a postupně se diváci dozvědí, jak se ze stonku lnu stane vlákno, z vlákna nit, z nití plátno a z plátna kalhotky s velkou kapsou na všechny Krtkovy poklady.
Filmík dokončili a Zdeněk ho v roce 1957 poslal do Benátek na filmový festival. A tam — k překvapení všech — Krteček vyhrál cenu za nejlepší režii. Z malé pětiminutové pohádky o lnu se stal slavný film. A Krteček vyrazil do světa.
Zdeněk Miler udělal ještě jednu chytrou věc. Když pak natáčel další a další Krtkovy pohádky (a bylo jich přes padesát), rozhodl se, že Krteček nebude mluvit slovy. Bude jen pípat, smát se, mručet, vzdychat — a všichni mu rozumí. Proč? Aby Krtečka mohly sledovat děti na celém světě — v Čechách, v Polsku, v Japonsku, v Číně, v Německu — a každé si Krtkovo „hi-hi-hí!" přeložilo po svém.
Když potřeboval Krtkův hlásek, vzal si k mikrofonu svoje dvě malé dcerky — Kateřinu a Barboru. Ty se chechtaly, kvičely a šeptaly do mikrofonu — a z těch zvuků se stal hlas postavičky, kterou pak po světě poznaly miliony dětí.
Zdeněk Miler kreslil Krtečka celý život. Vymýšlel pro něj kamarády — Myšku, Ježka, Zajíčka. Posílal Krtečka do města, k moři, do vesmíru. Krteček s ním zestárl a rozloučil se s ním, když Zdeněk 30. listopadu 2011 v devadesáti letech zemřel ve vesničce Nová Ves pod Pleší kousek za Prahou.
Ale Krteček zůstal. Dodnes ho znají děti v Japonsku, kde si o něm zpívají písničky. Letěl dokonce na palubě raketoplánu s českým rodákem Andrewem Feustelem k vesmírné stanici — malá plyšová figurka s velkýma očima byla ve vesmíru jako jeden z prvních českých „kosmonautů".
A když si dnes vezmeš do ruky knížku o Krtečkovi, vzpomeň si na kluka z Kladna, kterému tatínek nekoupil žádné velké barvičky, ale on si i tak našel způsob, jak namalovat kamaráda pro celý svět — jen proto, že se jednou na procházce nedíval pod nohy a zakopl o hromádku hlíny.
Někdy stačí pořádný krtinec, abys vymyslel něco, co tady ještě nebylo.