Daniel Tipelt
Yusra Mardini: plavkyně, která tlačila člun
Pátého března 1998 se v Damašku, hlavním městě Sýrie, narodila holčička Yusra Mardini. Sýrie je země na východním pobřeží Středozemního moře, mezi Tureckem a Libanonem — v té době ještě klidná země, kde děti chodily do školy, na hřiště a v létě se chodily koupat.
Yusřin tatínek Ezzat Mardini byl plavec. Trénoval v syrské reprezentaci a po skončení své vlastní kariéry začal učit plavat ostatní. Mezi prvními, koho učil, byly jeho dvě dcery: starší Sara a mladší Yusra.
Yusra si poprvé sedla na okraj bazénu, když jí byly tři roky. Tatínek ji tehdy spustil do vody a držel ji za ruce, dokud sama nezačala kopat. Tatínek říkal: tohle dítě se nebojí vody. A tak ji ke vodě bral pořád. Sara a Yusra brzy plavaly v klubu, na závodech a nakonec za syrský olympijský výbor — tedy mezi nejlepšími syrskými plavkyněmi.
V roce 2011 v Sýrii začala válka. Yusře bylo třináct. Nejdřív se to vůbec netýkalo jejího života — chodila dál do školy, do bazénu, na obědy s rodinou. Ale potom se boje začaly blížit k Damašku. Domy se otřásaly. Lidé utíkali pryč. Některé bazény byly zničené úplně — Yusra později vzpomínala, že trénovala v bazénu, jehož střecha měla díru po střele.
Když jí bylo sedmnáct, rodiče se rozhodli, že je čas, aby alespoň obě dcery odjely pryč. V Sýrii už nemohly bezpečně plavat ani bezpečně žít. Cesta byla nebezpečná, dlouhá a drahá. A přesto — to byla menší cena než zůstat.
V srpnu 2015 se Yusra a Sara s pomocí příbuzných dostaly nejdřív do Libanonu, pak do Turecka. A v Turecku je čekala ta nejtěžší část.
Yusra a Sara měly přeplout z Turecka na řecký ostrov Lesbos. Mezi nimi je kus moře — Egejské moře — široký asi deset až dvacet kilometrů. Pro lidi v lodi je to krátká cesta. Pro lidi v přeplněném gumovém člunu je to úplně něco jiného.
Pašeráci natlačili do malého gumového člunu, který byl postavený asi pro šest až sedm lidí, asi dvacet lidí. Mezi nimi Yusru, Saru a osmnáct dalších uprchlíků — muže, ženy, malé děti. Lidi, kteří většinou ani neuměli plavat.
Vyrazili v noci. Po nějaké chvíli, uprostřed moře, motor člunu zhasl. Začala téct voda. Člun se začal potápět.
V té chvíli věděla Yusra jednu věc: kdo umí plavat, musí do vody. Jinak se utopí všichni.
Yusra skočila do vody. Hned za ní její sestra Sara. Skočili i dva další lidé, kteří uměli plavat. Drželi se za lana na boku člunu a začali kopat nohama. Jen kopat. Tlačit ten člun centimetr po centimetru směrem, kde by mohla být pevnina.
Yusra později vyprávěla, že nejhorší nebyl chlad. Nejhorší byl strach, že to nezvládnou. Že si v jednu chvíli řekne „už nemůžu" — a všichni ti lidé ve člunu, kteří se na ni dívají, se utopí. Protože ona je závodní plavkyně. Ona je ta, která to umí.
A tak kopala dál.
Kopala přes tři hodiny. Voda v Egejském moři je v srpnu teplá jako koupel, ale když v ní šlapete v oblečení a tlačíte dvacet lidí v gumáku, brzy z vás vyprchá všechna síla. Yusře otékaly nohy. Slaná voda jí pálila v očích.
A přesto dotlačily.
Když gumový člun konečně narazil na pláž ostrova Lesbos, lidé ve člunu plakali. Yusra ze sebe stáhla mokré oblečení, lehla si na kameny a poprvé od chvíle, kdy odjeli z Damašku, si pomyslela: jsme živé.
Z Lesbu Yusra a Sara šly pěšky přes Evropu. Skrz Řecko, Severní Makedonii, Srbsko, Maďarsko, Rakousko. Spaly ve stanech v uprchlických táborech, jely vlaky, autobusy, někdy stopem. Po několika týdnech doputovaly do Berlína. Bylo září 2015.
Ubytovaly se v uprchlickém centru. A Yusra věděla, co teď musí udělat. Musela najít bazén.
Vyptala se. Někdo jí poradil plavecký klub Wasserfreunde Spandau 04, který nebyl daleko. Šla tam, mokré vlasy ještě po Egejském moři, a zeptala se trenéra: „Můžu u vás trénovat?"
Trenér se jmenoval Sven Spannekrebs. Sven se na ni podíval a řekl: skoč do bazénu, ukaž mi pár temp. Yusra skočila. Když vylezla, Sven věděl, že tahle holka patří do týmu. Vzal ji k sobě a začal s ní trénovat.
V roce 2016 udělal Mezinárodní olympijský výbor něco, co se nikdy předtím v historii olympiád nestalo. Vytvořil olympijský tým uprchlíků — tým pro sportovce, kteří utekli ze svých zemí a nemohli reprezentovat žádnou vlajku. Tým měl jméno Refugee Olympic Team a měl deset členů.
Jednou z těch deseti byla Yusra Mardini.
V srpnu 2016 nastoupila v Riu de Janeiru na olympiádu. Plavala sto metrů motýlek — nejtěžší ze čtyř plaveckých stylů, při kterém ruce dělají pohyb jako křídla a tělo se vlní jako delfín. Vyhrála svou rozplavbu. Do finále se nakonec nedostala, ale na tom v tu chvíli vůbec nezáleželo.
Záleželo na něčem jiném. Po závodě se k ní rozběhli novináři ze všech zemí světa. Yusra se postavila před kamery a řekla — v podstatě — jednu jedinou věc: „Být uprchlíkem není volba. Nikdo to nechce. Ale i uprchlík může mít sen a může ten sen plnit."
Lidé po celém světě tehdy slyšeli její příběh poprvé.
O pět let později se konala další olympiáda — v Tokiu. Refugee Olympic Team se vrátil, větší a slavnější. A Yusra Mardini byla zvolena, aby pro tým nesla olympijskou vlajku při slavnostním zahájení.
Šla v čele průvodu, vedle plavce ze Súdánu, a v ruce nesla vlajku s pěti propletenými kruhy. Pro Yusru to nebyla jen vlajka. Byla to vzpomínka na to, jak před šesti lety šlapala v Egejském moři tři hodiny ve tmě.
Yusra napsala knihu o svém příběhu. Jmenuje se Butterfly (Motýlek), podle stylu, který nejvíc plavala. V roce 2022 podle ní Netflix natočil film The Swimmers (Plavkyně) — který se promítá po celém světě a dodnes ho vidí miliony lidí.
A dnes — Yusra už nezávodí. Stala se vyslankyní OSN pro uprchlíky. Jezdí po celém světě, vypráví dětem v uprchlických táborech: to, že jste teď v táboře, neznamená, že jste ztratili svůj sen. Já jsem byla na tom samém místě. A skončila jsem na olympiádě.
Když se jí někdo zeptá, jestli si vzpomíná, jak jí v Egejském moři otékaly nohy a jak ji slaná voda pálila v očích, Yusra obvykle odpoví něco jako: „Vzpomínám si. A vždycky, když si na to vzpomenu, vím, že už mě v životě tak rychle nic nepoloží."
Sedmnáctiletá holka, která jednou v noci skočila z tonoucí lodi do moře, aby zachránila lidi, které ani neznala. To dokázala dlouho předtím, než si oblékla olympijský dres. A možná právě proto je její příběh příběh, který si pamatuje celý svět.