Wilma Rudolph: z obrny na olympiádu

23. června 1940 se v městečku Saint Bethlehem v americkém státě Tennessee narodila malá holčička. Dali jí jméno Wilma. Přišla na svět dřív, než měla, a vážila jen něco přes dvě kila — to je míň než pytlík mouky. V rodině byla dvacátým dítětem ze dvaadvaceti. (Ano, dvaadvaceti! Tatínek Ed a maminka Blanche měli opravdu obrovskou rodinu a všichni se o sebe museli pomáhat starat.)

První roky života byly pro Wilmu těžké. Postupně dostala zápal plic (těžkou nemoc, kdy plíce neumí pořádně dýchat), spálu (nemoc, ze které tě bolí celý krk a tělo) a nakonec, když jí bylo asi pět let, dětskou obrnu. (Obrna je nemoc, která dřív často oslabovala dětem nohy a ruce tak, že je neuměly hýbat. Dnes díky očkování už skoro vymizela.)

Obrna Wilmě stáhla levou nožičku tak, že chodidlo se obrátilo dovnitř. Doktor maminku posadil naproti sobě a tiše jí řekl, že Wilma už nikdy chodit nebude.

Wilma si později pamatovala maminčinu odpověď celý život: „Doktoři mi říkali, že už nikdy nebudu chodit. Maminka mi říkala, že budu. Věřila jsem mamince."

Maminka nasadila Wilmě na nohu ortézu — kovovou výztuhu, která jí držela koleno a kotník rovně, aby vůbec mohla stát. Pak s ní jednou týdně jezdila autobusem do nemocnice ve městě Nashville, kde byli doktoři pro černošské pacienty (v té době v Tennessee bílí a černí lidé nesměli chodit do stejných nemocnic). Doma maminka učila všechny Wilminy sourozence, jak nemocnou nožičku masírovat. Bratři a sestry se u ní střídali a hnětli jí stehno i lýtko čtyřikrát denně, každý den, dlouhé roky.

Roky pomalu utíkaly a Wilma zkoušela každý den udělat krůček bez ortézy. Pomalu, pomaličku. Občas dva. Občas spadla. Vstala. Zkusila to znovu.

A pak jedna neděle. Rodina šla jako vždycky do kostela. Wilma, které bylo skoro dvanáct, se před vstupem zhluboka nadechla — a vešla dovnitř bez ortézy. Sama. Po vlastních nohou. Lidé v lavicích na ni hleděli, jako by viděli zázrak, a Wilminy oči se leskly. Té neděle ortéza skončila a Wilma si ji už nikdy v životě nepřipnula zpátky.

Jakmile uměla chodit, chtěla běhat. A jakmile uměla běhat, nechtěla přestat. Ve škole se přihlásila na basketbal. Trenér se za hlavu chytal, jak je hubeňoučká, drobná a všude furt poletuje. Začal jí říkat „Skeeter" — anglicky „komár" — protože tak rychle pobíhala po hřišti, že ji málokdo stihl chytit.

V Burt High School, střední škole pro černošské děti v Clarksvillu, dovedla Skeeter svůj tým až do státního finále. Ale ještě důležitější věc se stala mimo basketbal. Na atletických závodech ji uviděl trenér Ed Temple z Tennessee State University. Temple trénoval slavné družstvo sprinterek Tigerbelles („tygří krásky") a hned poznal, že tahle holka má v nohou něco výjimečného. Pozval Wilmu na svůj letní atletický kemp — ještě než vůbec dochodila střední školu.

V roce 1956 jelo americké olympijské družstvo až do Austrálie, do města Melbourne. Wilmě bylo teprve šestnáct let a stála vedle slavných dospělých sprinterek jako jejich nejmladší kolegyně. (Olympiáda je největší sportovní svátek na světě — koná se jen jednou za čtyři roky a sjedou se na ni nejlepší sportovci ze všech zemí.)

V běhu štafety na 4 × 100 metrů — to je závod, kde si čtyři běžkyně předávají kolíček a poslední běží do cíle — americké družstvo doběhlo třetí a získalo bronzovou medaili. Wilma si bronz pověsila na krk, koukla se na něj a řekla si: „Příště zlato."

Za čtyři roky byla olympiáda v Římě, v hlavním městě Itálie. Wilmě bylo dvacet, byla vysoká, štíhlá a strašně rychlá. V Římě bylo srpnové horko, na dráze se vařil vzduch a tribuny byly přecpané k prasknutí.

Wilma vyběhla na stovku (závod na 100 metrů, který trvá jen pár vteřin) a doběhla první — zlato. Pak dvoustovku (200 metrů) — zase první, znovu zlato. A nakonec štafetu na 4 × 100 metrů s ostatními Tigerbelles — a počtvrté zlato pro Spojené státy. Wilma byla první Američanka v historii, která získala na jedné olympiádě tři zlaté medaile v atletice.

Italské noviny pro ni hned vymyslely přezdívku „La Gazzella Nera" — Černá gazela. (Gazela je africká antilopa, která umí utíkat tak elegantně a rychle, že se jí v Africe málokdo vyrovná.) Když Wilma šla po římských ulicích, lidé na ni mávali, fotili si ji a dávali jí květiny.

Doma v Americe Wilma slíbila, že její oslava bude první smíšená oslava ve městě — bílí i černí lidé spolu na jedné slavnosti. A tak se i stalo. Po Římu Wilma ještě závodila a vyhrávala, ale nakonec atletiku v dvaadvaceti opustila. Říkala, že chce skončit, dokud lidem zůstává v hlavě její nejlepší běh.

Pak se stala učitelkou a trenérkou a založila Wilma Rudolph Foundation, nadaci, která pomáhá dětem ze skromných rodin, aby mohly sportovat. Děcka se jí často ptala, jak to dokázala — z dítěte v ortéze se stát nejrychlejší ženou světa. Wilma jim odpovídala jednou krátkou větou:

„Vítězství se nedá získat bez zápasu."

Když maličká Wilma ležela ve své postýlce v Tennessee a doktor říkal, že už nikdy nebude chodit, nikdo netušil, že jednou poběží tak rychle, že si ji svět zamiluje. Stačilo věřit mamince. A zkusit udělat o krůček víc. Zase a zase.