Věra Čáslavská: nejstatečnější gymnastka

Věra se narodila v Praze v květnu roku 1942 — v době, kdy byla její země obsazená cizí armádou a v ulicích bylo málo radosti. Jejímu tátovi patřil malý lahůdkářský krám a maminka byla doma. Když byla Věra ještě úplně malá, vodili ji do baletu. Učila se chodit na špičkách, dělat piruety a držet záda tak rovná, že na ně mohli položit knížku a ona by neupadla. (Pirueta je rychlé otočení na jedné noze, jako když se točí káča.)

Vedle baletu zkoušela i krasobruslení. Brusle, ledové kluziště, sukničky kolem kolen — to všechno k Věře patřilo, dokud jí nebylo čtrnáct.

V té době jednoho dne sledoval Věřin trénink v krasobruslení známý gymnastický trenér. Dlouho se na ni díval a pak řekl: „Tahle holka má sílu i rovnováhu. Měla by zkusit gymnastiku."

A tak Věra vyměnila brusle za žíněnku. Gymnastika je sport, kde tělo dělá s prkennou kladinou, hrazdou, bradly a koníkem zdánlivě nemožné věci — salta, vzpor, otočky vysoko ve vzduchu. (Kladina je úzký dřevěný trám široký jen deset centimetrů; gymnastky po něm chodí, dělají na něm piruety a seskakují z něj na zem.)

Věra dřela jako málokdo. Trénovala šest dní v týdnu, někdy i víc hodin než sama spala. A pomalu, pomaličku se z té tiché pražské holky stávala jedna z nejlepších gymnastek na světě.

Olympijské hry jsou jako velký mezinárodní svátek sportu, který se koná jen jednou za čtyři roky a přijíždí na ně nejlepší sportovci z celého světa. V roce 1964 se konaly v Tokiu — v hlavním městě Japonska, na druhém konci zeměkoule.

Věra tam vyhrála tři zlaté medaile. Stala se mistryní olympiády ve víceboji (to je celkové pořadí gymnastek), ve cvičení na kladině a v přeskoku přes koníka. Po té olympiádě ji znal úplně každý a v Japonsku ji milovali. Říkali jí „Věra Čáslavská — bohyně z Tokia."

Roky letěly a Věra se znovu chystala na olympiádu — tentokrát do Mexika v roce 1968. V Československu byla zrovna doba, které dospělí říkali Pražské jaro. (Pražské jaro bylo období, kdy se v zemi začalo líp dýchat — lidé směli říkat, co si myslí, a měli pocit, že přichází lepší časy.)

Jenže to se některým lidem ve velké zemi vedle nás — Sovětském svazu — nelíbilo. V noci ze 20. na 21. srpna 1968 přejely československé hranice cizí tanky a vojáci. Bylo to smutné a strašidelné. Věra v té době podepsala dopis, ve kterém s mnoha dalšími lidmi řekla, že chce, aby Československo zůstalo svobodné. Po obsazení země se musela schovat, aby ji nikdo neodvedl. Odjela do hor.

V horách na chalupě u Vřesovy studánky strávila Věra skoro čtrnáct dní. Olympiáda v Mexiku se blížila a ona neměla žádnou tělocvičnu. Neměla kladinu, neměla hrazdu, neměla trenéra. Měla jen les a starého správce s manželkou.

A tak si Věra trénink vyrobila sama. Později o tom říkala:

„Z klád, co se tam povalovaly, jsem si udělala kladinu. Hezky v mechu jsem si dělala posilováky."

Aby si neztratila tvrdé mozoly na rukou (ty se gymnastce hodí, když se chytá hrazdy), nosila uhlí ze dvora do sklepa chalupy. Na lesní pěšině si odměřila rozběh dlouhý sedmasedmdesát stop a každý den po něm cvičila skok. Tichá, zarostlá, schovaná — ale neporazitelná.

V říjnu 1968 Věra konečně doletěla do Mexika. A pak začalo něco, co si svět dodnes pamatuje: Věra Čáslavská vyhrála na olympiádě v Mexiku čtyři zlaté medaile. Stala se mistryní ve víceboji, na bradlech, v prostných a v přeskoku. Měla v té chvíli sedm zlatých olympijských medailí — víc než kdokoliv jiný v české historii.

Ale to nejodvážnější ještě teprve přicházelo.

Při ceremoniálu, kdy vítězkám dávají medaile a hraje se hymna jejich země, dělila Věra stupně vítězů s gymnastkou ze Sovětského svazu — z té samé země, jejíž tanky čtrnáct dní předtím obsadily Československo. Když začala hrát sovětská hymna, Věra sklonila hlavu a otočila ji stranou. Tiše. Beze slova. Před celým světem.

Bylo to gesto malé jako pohyb krku — a velké jako celá země. Lidé v televizích po celém světě pochopili, co Věra říká: moje země teď nemůže nahlas mluvit, ale já se neskloním před tím, kdo nám ji vzal.

Pár dní po olympiádě se v Mexico City stala ještě jedna krásná věc. Věra se v katedrále v hlavním městě Mexika provdala za českého běžce Josefa Odložila, který také vyhrál stříbrnou medaili na olympiádě o čtyři roky dřív. Před katedrálu přišly tisíce Mexičanů. Tleskali a házeli květiny. Pro Mexiko byla Věra hrdinkou.

Když se Věra vrátila domů do Československa, čekala ji těžká léta. Ti, kteří přijeli s tanky, jí dlouho neodpustili. Nesměla cestovat, nesměla trénovat, nesměla pracovat se svým srdcem. Ale lidé doma na ni nikdy nezapomněli. Když se země v roce 1989 znovu nadechla svobody, Věra se vrátila do tělocvičen, učila mladé gymnastky a stala se rádkyní prezidenta Václava Havla.

Říká se, že odvaha není to, když se nebojíš. Odvaha je, když se bojíš a stejně to uděláš. Věra Čáslavská tu chvíli, kdy se hraje cizí hymna a celý svět se dívá, prožila s prkennou kladinou v zádech a sklopenou hlavou — a stala se z ní nejstatečnější česká sportovkyně, jaká kdy žila.