Útok sloního samce v Indii

Tenkrát v Indii to vlastně nebyla moje chyba, i když jsem udělal jednu zásadní chybu. Celé se to odehrálo u takového potoka; džungle se tam najednou lámala do hlubokého srázu, asi čtyři metry dolů k vodě, a na druhé straně se břeh zase zvedal do pole s krásnými stromy. Viděl jsem tam sloní matku s mláďaty, jak se pasou, a říkal jsem si, jak je to nádherné. Zůstával jsem v uctivé vzdálenosti a dokonce jsem se jim i nahlas ohlásil: „Ahoj všichni!" Podívali se na mě, ale bylo jim to jedno, byl jsem pro ně jen další člověk v dálce.

Měl jsem s sebou zápisník, chtěl jsem si skicovat, tak jsem si vyhlédl jeden strom přímo nad tím potokem. Plánoval jsem, že na něj vylezu a budu tam v klidu sedět a pozorovat slony celé odpoledne. Jak jsem se ale blížil k tomu stromu, dělal jsem něco, co se v džungli nevyplácí – upřeně jsem sledoval ty slony na druhé straně a přestal jsem vnímat své bezprostřední okolí. Najednou jsem uslyšel jediné křupnutí větvičky. Podíval jsem se před sebe a přímo přede mnou stál zadek obrovského sloního samce s kly. V tu chvíli jsem cítil, jak se mi krev v žilách úplně zastavila a obrátila směr. Byl jsem od něj sotva metr a půl. Věděl jsem, že jsem mrtvý, na 100 % mrtvý.

Slon se otočil a podíval se na mě jedním okem. V tom výrazu byla čistá nechuť a hněv, jako by říkal: „Co si to dovoluješ, být tak blízko?". Bez varování chobotem práskl do nejbližšího stromu takovou silou, že se ten kmen úplně rozletěl na kusy. Začal šíleně řvát. Než se stihl celý otočit, zahodil jsem batoh a začal sprintovat lesem.

Když jsem se ohlédl přes rameno, viděl jsem jen tu obrovskou masu, jak se řítí skrz porost jako tank. Pro slona jsou trnité keře jako nic, ale člověk se v nich zamotá jako v ostnatém drátu. Musel jsem kličkovat. Vždycky jsem popadl kmen stromu, využil ho jako čep a otočil se o 90 stupňů, abych změnil směr a získal aspoň trochu náskok, protože slon je v běhu přímo neuvěřitelně rychlý.

Konečně jsem se dostal k okraji toho srázu nad potokem. Slon mi byl v patách, tak jsem prostě skočil. Skutálel jsem se ty čtyři metry dolů a dopadl jsem na záda přímo do vody. Slon se v plné rychlosti zastavil na samém okraji toho útesu. Kdyby spadl za mnou, zabil by nás oba – on by si zlomil vaz a mě by rozdrtil. Stál tam nahoře a byl tak nepříčetně naštvaný, že chobotem zvedl ze země klacek, vztyčil ho a mrštil jím po mně. Ten klacek dopadl s hlasitým žuchnutím přímo vedle mé hlavy.

Zůstal jsem tam ležet, celý od krve, s velkým šrámem na hlavě a bez batohu, ale nemohl jsem uvěřit tomu, že žiju. Ten slon tam ještě chvíli zuřivě křičel, než odběhl za ostatními. Byl to jeden z nejděsivějších, ale zároveň nejúžasnějších momentů, kdy jsem viděl tu neuvěřitelnou sílu přírody zblízka.