Usain Bolt: Blesk z Jamajky

Jednadvacátého srpna 1986 se v malé vesničce Sherwood Content na ostrově Jamajka narodil chlapeček. Jmenoval se Usain Bolt. Jamajka je ostrov v Karibském moři, plný palem, horských silnic a vůně koření. (Karibské moře leží mezi Severní a Jižní Amerikou — voda je tam tak teplá, že se v ní dá koupat skoro celý rok.)

Usainova maminka Jennifer a tatínek Wellesley si ve vesnici otevřeli malý obchůdek s potravinami. Prodávali rýži, fazole, mouku, ovoce. Usain měl bratra Sadikiho a sestru Sherine. Když nebyl Usain v obchodě s rodiči, byl venku s bráchou — na prašné cestě nebo na rozpálené trávě za domem. A tam, na té cestě, dělali jednu jedinou věc.

Hráli kriket a fotbal. Pořád a pořád dokola.

Usain v té době nesnil o tom, že bude nejrychlejší muž planety. Nesnil ani o medailích. Snil o tom, že bude kriketovým hráčem. (Kriket je sport hodně podobný baseballu — pálkař odpaluje míček, který mu hází nadhazovač, a běhá mezi dvěma brankami.) Anglické nadhazovače obdivoval jako jiné děti rockové hvězdy.

Sám později řekl: „When I was young, I didn't really think about anything other than sports." Když jsem byl malý, nemyslel jsem na nic jiného než na sport.

Ve škole — jmenovala se Waldensia Primary School — si lidé brzy všimli jedné věci: ten dlouhán Bolt umí běhat. Když mu bylo dvanáct, byl ze všech kluků na škole nejrychlejší na sto metrů. A to ještě pořád myslel jen na kriket.

Po základce nastoupil Usain na William Knibb Memorial High School. Tam pořád chtěl hrát kriket. A tam se taky stalo to nejdůležitější.

Jeho kriketový trenér sledoval, jak Usain pobíhá po trávníku, a najednou si řekl: „Tenhle kluk neutíká za míčkem — tenhle kluk by měl utíkat za zlatem." A poslal Usaina za trenéry atletiky.

První z nich byl Pablo McNeil — bývalý jamajský olympionik, sám sprinter. Druhý se jmenoval Dwayne Jarrett. (Sprinter je atlet, který běhá krátké tratě naplno — sto, dvě stě, čtyři sta metrů. Říká se mu taky „sto metrů na plný plyn".)

Pablo měl Usaina rád, ale občas zoufal. Usain dělal v tréninku kanadské žertíky, schovával se před rozcvičkou, smál se na trati, nesoustředil se. „Z tohohle blázna nebude závodník," říkali si někteří dospělí.

A přesto. Když Pablo Usaina pustil na trať, ostatní jako by stáli na místě.

Než mu bylo patnáct, vyrostl do výšky jednoho metru a devadesáti pěti centimetrů. (Pro představu — to je vyšší než většina dospělých chlapů.) Měl dlouhé nohy, dlouhé ruce, a když se rozběhl, vypadal jako gepard mezi labradory.

V té době si ho všiml ještě jeden trenér: Glen Mills. Glen byl klidný, tichý chlap s šedivým plnovousem, který na Jamajce vychoval celé generace sprinterů. Glenovi se Usain líbil, ale viděl problém. Usain chtěl běhat hlavně dvoustovku — dvě stě metrů. Glen ale věděl, že by mohl být ještě lepší na stovce — sto metrů.

A tak udělali dohodu. Glen řekl Usainovi: „Až překonáš jamajský rekord na dvoustovce, pustím tě i na stovku." A Usain — kluk, který ještě před chvílí nemyslel na nic jiného než na kriket — ten rekord překonal. Glen slovo dodržel.

V roce 2008 se konaly olympijské hry v čínském Pekingu. Olympiáda je největší sportovní svátek na světě, koná se jednou za čtyři roky a sportovci ze všech zemí se na ni připravují celá léta.

Usainovi bylo jedenadvacet a postavil se na startovní čáru stovky. Když padl startovní výstřel, vyrazil. Po deseti krocích už předbíhal ostatní. Po dvaceti krocích byl o metr napřed. A pak — v devadesátém metru, ještě deset metrů před cílem — udělal něco, co se na olympiádě skoro nikdy nestane. Roztáhl ruce do stran, jako kdyby letěl. A doběhl.

Čas: 9,69 vteřiny. Světový rekord. Zlatá medaile.

Někteří lidé pak říkali: „Vždyť se uprostřed závodu chvástal!" Usain se k tomu později vrátil: „I wasn't bragging. When I saw I wasn't covered, I was just happy." Já jsem se nechvástal. Když jsem viděl, že už mě nikdo nedohání, byl jsem prostě šťastný.

Po závodě Usain udělal svůj proslulý postoj. Postavil se, naklonil hlavu, jednu ruku zapřel u pasu a druhou napřáhl jako blesk nad hlavu. Lidé tomu začali říkat „Lightning Bolt" — Blesk. A jméno mu zůstalo.

O rok později, v srpnu 2009, přijel Usain do Berlína na mistrovství světa. A udělal něco, čemu se dodnes říká „kouzelný týden".

Nejdřív stovka: 9,58 vteřiny. Pak dvoustovka: 19,19 vteřiny. Oba světové rekordy. Oba platí dodnes — víc než šestnáct let. (Pro představu — devět vteřin a kousek je tak akorát doba, kterou potřebuješ na to, abys s úsměvem řekl: „Ahoj, jak se máš, mami?")

Usain pak přidal ještě dvě další olympiády — Londýn 2012 a Rio 2016. Celkem si z her odvezl osm zlatých medailí. Stal se z něj nejrychlejší člověk v zaznamenané historii.

A přitom — kdyby ten kriketový trenér tehdy neřekl: „Usaine, zkus radši běhat," možná by dnes Bolt neběhal nejrychleji na světě, ale dál by si ve své vesnici odpaloval míček.

Usain Bolt dokázal dětem na celém světě jednu krásnou věc: že na začátku nemusíš mít plán. Že se z malého kluka z malé vesnice, který si jen rád hrál venku, může jednoho dne stát Blesk. Stačí najít, co tě baví. A nevzdat to, ani když tě dospělí napomínají, že příliš žertuješ. A když pak vyběhneš na trať, dát do toho úplně všechno.

A ještě jednu věc po sobě Usain nechal. Postoj s nataženou rukou nad hlavou — Lightning Bolt. Děti na hřištích od Jamajky po Japonsko ho pořád dělají. A když se zeptáš proč, řeknou ti: „Protože když to udělám, jsem na chvíli rychlejší než ostatní."