Daniel Tipelt
Tomáš Baťa: ševcův syn ze Zlína
V malém moravském městečku Zlín se 3. dubna 1876 narodil chlapec, kterému dali jméno Tomáš. Příjmení už znal celý kraj: Baťa. Baťové ve Zlíně šili boty. A nejen táta a děda — boty v té rodině šili pradědové a prapradědové, jedna ruka předávala kopyto a šídlo druhé už sedm generací po sobě. (Kopyto je dřevěný špalek tvarovaný jako noha, na kterém švec napíná kůži. Šídlo je tenký kovový hrot, kterým propichuje díry pro nit.)
Tomášův tatínek Antonín Baťa měl ve Zlíně malou ševcovskou dílnu. Vonělo to tam koží, voskem a dehtem. Na poličkách stály kopyta srovnaná podle velikostí — od dětských drobečků až po obrovské boty pro chlapy, kteří chodili pěšky do polí. A mezi tím vším pobíhali tři sourozenci: nejstarší Anna (narozená 1872), prostřední Antonín (1874) a nejmladší Tomáš.
Tomášovi bylo teprve osm let, když v roce 1884 zemřela jeho maminka Anna. To je v životě dítěte těžká chvíle. Doma najednou chyběl ten teplý hlas, který vás volá k večeři, a ta ruka, která vám zaváže šálu, když je venku zima. Tomáš na maminku nikdy nezapomněl. Po letech se ukázalo, že právě ona zanechala dětem malé dědictví — peníze, které jednou změnily celý jejich život. Ale o tom za chvíli.
Po pár letech se rodina přestěhovala do Uherského Hradiště. Tomáš tam chodil do školy, ale jeho hlava byla pořád v dílně. Líbilo se mu, jak se z kusu mrtvé kůže dá vyrobit živá věc, která někoho nese kilometry cesty. Bylo to skoro kouzlo. A on chtěl být kouzelníkem.
Vyprávělo se o něm, že už jako malý kluk vyráběl boty pro sestřiny panenky. Maličké, s opravdovými stehy. A když mu rodiče dali kus odřezané kůže, vymýšlel s ní tisíc her — házel ji, řezal, snil o tom, co z ní bude.
Když mu bylo patnáct, sebral všechnu odvahu a vydal se sám až do Vídně, hlavního města tehdejší rakousko-uherské monarchie. Usadil se ve čtvrti zvané Döbling a chtěl si tam zařídit vlastní malou ševcovnu. Patnáctiletý kluk! Bez peněz, bez známých, jen s rukama a s plnou hlavou nápadů.
Skončilo to tak, jak to ve Vídni často končí. Nepovedlo se. Tomáš se musel vrátit domů. Ale nepovažujte to za prohru — byla to první lekce v podnikání. Naučil se, že nestačí mít nápad: člověk musí umět také prodávat, počítat a domluvit se s dospělými.
V sedmnácti ho proto poslali do Prahy, kde pracoval jako obchodní cestující — to znamenalo, že chodil od krámu ke krámu s kufrem zboží a domlouval, co prodá komu a za kolik. Nezdá se to, ale tahle nudná práce ho připravila na to největší, co teprve mělo přijít.
A teď se vraťme k tomu, co maminka před lety zanechala.
V roce 1894, když bylo Tomášovi osmnáct, si všichni tři sourozenci sedli k stolu. Anna měla dvaadvacet, Antonín dvacet, Tomáš osmnáct. A na stole leželo 800 rakouských zlatých — peníze, které pro ně schovala maminka.
Osm set zlatých nebylo bohatství, kterým by si koupili zámek. Ale byl to velký balík — tehdy by za to pořídili třeba pár krav, dobrý povoz a kus pole. Sourozenci se ale rozhodli pro něco mnohem odvážnějšího: založili firmu na výrobu bot. Jmenovala se „T. & A. Baťa" — podle Tomáše a Antonína. Anna byla také společnicí.
Bylo to 24. srpna 1894 ve Zlíně. Tři mladí lidé, dílnička v pronajatém domě, několik tovaryšů a vůně koženého lepidla. Žádné stroje, žádné velké továrny, jen ruce a nápad. Tak to začalo.
První rok byl těžký. Boty se neprodávaly tak, jak by chtěli, a peníze rychle ubývaly. V létě 1895 stál Tomáš před otázkou, jestli to nezavřít.
Ale místo toho dostal nápad, který by mu mohl závidět kdejaký dospělák: co kdybychom přestali šít boty z drahé kůže a začali je šít z plátna? Plátno bylo levné. Lehké. V létě se v něm chodilo příjemně. A když je švec šikovný, vyrobí botu z plátna mnohem rychleji než z kůže.
Tomáš zkusil a uhodil hřebíček na hlavičku. Plátěné botičky se začaly prodávat jako rohlíky. Lidé na vesnicích si je mohli dovolit. Z deseti dělníků jich u Baťů brzy pracovalo padesát.
Ze tří sourozenců a osmi set zlatých vyrostla největší obuvnická firma, jakou kdy český kraj viděl.
Tomáš Baťa žil pak ještě osmatřicet let. Ze Zlína postavil moderní město s rovnými ulicemi, čistými továrnami a domky pro dělníky. Jeho boty se prodávaly v Indii i v Americe. Stal se jedním z nejznámějších Čechů 20. století.
Zemřel 12. července 1932, v 56 letech, při havárii letadla. Ale to už je jiná kapitola.
Tahle kapitola je o malém klukovi, kterému zemřela maminka, který jednou utekl do Vídně a vrátil se s prázdnýma rukama, a který pak se sourozenci u jednoho stolu rozhodl, že z osmi set zlatých zkusí udělat zázrak. A povedlo se mu to ne proto, že byl chytřejší než ostatní — ale proto, že si troufal začít znova pokaždé, když se mu něco nepovedlo.
Sedmá generace ševců Baťů. A první generace, která změnila celý svět.