Togo a Balto: psí zachránci z Aljašky

Daleko, daleko na severu, na samém okraji Aljašky, leží malé město Nome. V zimě je tam taková zima, že dech v puse zamrzá v ledové obláčky. Vítr fouká přes zasněženou pláň tak silně, že strhne i dospělého chlapa. A když přijde leden, moře kolem města zamrzne tak, že tam nedoplují žádné lodě.

V lednu roku 1925 se v Nome stala zlá věc. Mezi dětmi se začala šířit nemoc, které lékaři říkají záškrt. (Záškrt je nemoc krku, která uměla zabíjet malé děti, dokud lidé nevynalezli sérum — speciální tekutinu, která ji dokáže zastavit.) Doktor v Nome se jmenoval Curtis Welch. Když si večer prohlížel své zásoby, zděsil se: sérum, které měl v ordinaci, bylo prošlé. Nové bylo daleko, hodně daleko — až v jiném velkém městě.

Doktor Welch poslal telegram do hlavního města a poprosil o pomoc. Sérum se podařilo najít. Vlakem ho dovezli do vesničky jménem Nenana. Jenže odtamtud do Nome bylo ještě 1 085 kilometrů zasněžené pustiny. Žádné silnice. Žádná letadla, která by se v tak hrozné zimě udržela ve vzduchu. (V té době, v roce 1925, byla letadla křehká dřevěná stvoření a v mrazu kolem mínus padesáti se jejich motory zasekly.)

Zbývalo jediné: psí spřežení. Aljašští mušeři — to jsou lidé, kteří umějí jezdit s psím spřežením — se domluvili na štafetě. Dvacet mužů a asi sto padesát psů si mělo balíček séra předávat z ruky do ruky, od saní k saním, dokud nedorazí do Nome.

Vyrazili 27. ledna večer. Teploměry ukazovaly mínus padesát stupňů. Vítr foukal rychlostí, při které by se vám nedalo udržet na nohou. (Při takovém větru se zima cítí jako mínus pětašedesát — to je tak strašlivá zima, že kůže obličeje za pár minut omrzne.)

Nejtěžší úsek štafety čekal na jednoho zkušeného mušera. Jmenoval se Leonhard Seppala. Byl to malý, šlachovitý Nor, který žil na Aljašce celý život a věděl o psech víc než většina lidí o lidech. V čele jeho spřežení běžel pes jménem Togo.

Togo byl sibiřský husky. Narodil se v roce 1913 a v lednu 1925 mu už bylo dvanáct let — na psa věk důchodce. Když byl štěně, byl tak malý a křehký, že ho Seppala málem rozdal. Ale Togo měl něco, co se nedá změřit: srdce, které věřilo, že zvládne všechno.

Seppala se s Togem v čele vydal z Nome ven, naproti štafetě, aby zkrátil čas. Společně uběhli přes 420 kilometrů — víc než jakékoli jiné spřežení v celé štafetě. To je, jako by někdo běžel z Prahy do Ostravy a pak ještě dál.

Cestou zpátky stál Seppala před obtížným rozhodnutím. Mohl objet velký zamrzlý záliv jménem Norton Sound bezpečnou cestou kolem — to by trvalo dlouho. Nebo mohl přejet rovnou přes led — to by ušetřilo den, ale led se mohl kdykoli rozlomit. (Mořský led se v bouři chová jako rozbité sklo: vypadá pevně, a najednou pukne.)

Bouře sílila. Seppala se podíval na Toga, Togo zavrtěl ocasem a vyrazili přes led.

Uprostřed cesty se to stalo. Pod tlapkami se ozvalo prasknutí. Kus ledu, na kterém spřežení stálo, se odlomil a začal se sunout pryč. Seppala stál na plovoucí kře, oddělené od pevné cesty asi pěti metry temné vody. Vázal psům k obojkům lano, ale moc to nepomáhalo. Hodil druhý konec lana přes vodu, doufajíc, že Togo skočí — a Togo skočil.

Když se ale Togo ocitl na druhé straně, lano se přetrhlo. A teď přišel ten okamžik, který si lidé na Aljašce vyprávějí dodnes. Togo chytil přetržené lano do zubů. Sám si ho omotal kolem ramen jako postroj. A začal tahat — celé spřežení, i kru, i Seppalu — pomalu k sobě, dokud se kra zase nedotkla pevného ledu.

Pak Seppala přeskočil zpátky a uháněli dál. Tma. Vítr. Sérum v krabičce, přivázané k saním.

Sérum se předávalo z spřežení na spřežení jako hořící pochodeň. Po Seppalovi ho převzal další mušer, pak ještě jeden, a nakonec se balíček dostal do rukou muže jménem Gunnar Kaasen. Před ním leželo posledních pětaosmdesát kilometrů.

V čele Kaasenova spřežení běžel mladý černý husky jménem Balto. Vyrazili do noční bouře. Vítr foukal tak silně, že Kaasen neviděl ani psa, který byl k saním nejblíž. Spoléhal jen na to, že Balto najde cestu.

V jednu chvíli se saně skoro převrátily a balíček se sérem vypadl do sněhu. Kaasen sundal rukavice a holýma rukama hrabal v závěji, dokud krabičku znovu nenašel. (Bez rukavic v mínus padesáti dostanete omrzliny během pár minut — Kaasenovi po té noci prsty dlouho bolely.)

Když se Balto a spřežení vyřítili na hlavní ulici Nome, byly dvě hodiny po půlnoci 2. února 1925. Celá štafeta — přes tisíc kilometrů, dvacet mužů, sto padesát psů — trvala pět a půl dne. Sérum dorazilo. Děti byly zachráněny.

Když se zpráva o štafetě dostala do velkých měst, zamilovali si Američané jednoho psa: Balta. Jeho jméno bylo jednoduché a znělo dobře v rádiu. V New Yorku mu postavili sochu v Central Parku — stojí tam dodnes, malí návštěvníci si o ni opírají ruce a šeptají mu díky.

Ale Seppala, mušer s velkým srdcem, celý zbytek života opakoval jednu věc: největším hrdinou byl jeho starý Togo. To on uběhl nejdelší a nejnebezpečnější část cesty. To on tahal kru přes ledovou vodu. Balto převzal poslední úsek — ale bez Toga by sérum nikdy nedoběhlo tak daleko.

Sám Seppala později řekl: „Potom jsem myslel na led, tmu a strašný vítr — a na ironii toho, že lidé umějí postavit letadla a lodě. Ale když Nome potřebovalo život v malých balíčcích séra, byli to psi, kdo ho musel donést."

Togo zemřel v roce 1929 jako šestnáctiletý dědeček. Lidé ho měli tak rádi, že ho dali vycpat, a jeho podobu si dnes můžete prohlédnout v muzeu na Aljašce. Balto žil ještě o pár let déle a stal se hvězdou novinových titulků.

Možná si někdy, až bude venku padat sníh a vítr bude bušit do okna, vzpomeneš na dva sibiřské huskye, kteří jednou v noci táhli za sebou krabičku se sérem přes celou Aljašku. Jeden běžel vepředu jako první. Druhý běžel poslední úsek. Ale dohromady zachránili celé město.

A v životě jsou chvíle, kdy nezáleží na tom, kdo doběhne první. Záleží na tom, že někdo doběhl vůbec.