Daniel Tipelt
Temple Grandin: holčička, která rozuměla zvířatům
Temple Grandin se narodila 29. srpna 1947 v americkém Bostonu. Vypadala jako každé jiné miminko, jenže když bylo ostatním dětem rok, dva, tři a začaly žvatlat „mami" a „táta", Temple mlčela. Nemluvila ani ve dvou, ani ve třech letech. Nereagovala, když na ni někdo zavolal jménem. Když ji někdo objal, ztuhla. Hlasité zvuky jí natolik vadily, že si zacpávala uši a křičela.
Doktoři tehdy řekli mamince Eustacii: „Vaše dcera má poškozený mozek. Dejte ji do ústavu, kde se o ni postarají. Doma to nezvládnete." (Ústav byla taková velká budova, kde tehdy zavírali děti, kterým „něco bylo" — a často je tam nechali na celý život.)
Eustacia poslechla srdce, ne doktory. Řekla: Ne. Moje dcera zůstane u nás.
Slovo autismus tenkrát skoro nikdo neznal. Doktoři ho při Templeině narození ani neuměli pořádně diagnostikovat. (Autismus znamená, že mozek pracuje trochu jinak — člověk může mít potíže s mluvením, s tím, jak rozumí citům druhých lidí, a běžné zvuky a doteky mu mohou připadat moc silné. Ale ten samý mozek často zvládá úžasné věci, kterých si ostatní nevšimnou.)
Maminka Eustacia vzala Temple za logopedkou — paní, která učí děti tvořit slova. Trpělivě, hlásku po hlásce. Když bylo Temple tři a půl roku, vyslovila první srozumitelná slova. Když jí bylo pět, šla — jako každé jiné dítě — do normální mateřské školy.
Ve škole to nebylo lehké. Temple slyšela každé tikání hodin, každé šustnutí papíru. Spolužáci si z ní utahovali, protože mluvila divně a stále kreslila koně a krávy. Říkali jí „nahrávací magneťák", protože opakovala stejné věty pořád dokola. Temple z toho někdy plakala, někdy se prala. Jednou ji ze školy dokonce vyhodili.
Ale doma měla bezpečný svět. A v tom světě mělo důležité místo jedno přání: chtěla mít vlastní stroj, který by ji objal.
Lidské objetí Temple nesnášela — bylo příliš měkké, příliš nepředvídatelné. Ale po pevném, stejnoměrném stisku toužila. Vždycky, když byla rozčilená, zalezla pod polštář nebo pod matraci a tlačila si je na celé tělo. Tlak ji uklidňoval.
Jenže polštář neumí objímat sám. A maminka nemohla na Temple celý den tlačit deku.
Když bylo Temple patnáct let, poslala ji maminka na léto k tetě Ann na ranč v Arizoně. (Ranč je velká farma, kde se chovají krávy a koně. Arizona je americký stát, ve kterém místo lesů rostou kaktusy a slunce praží tak silně, že stíny mají ostré okraje.)
Temple se na ranč moc netěšila. Bála se cizího místa, cizích lidí, prachu, koní. Maminka jí ale řekla: „Zkus to. Když to nepůjde, vrátíš se domů."
A Temple to zkusila.
První den uviděla zvláštní zařízení. Říkalo se mu svírací box (anglicky squeeze chute). Byla to taková dlouhá úzká klec ze dvou pohyblivých dřevěných stěn. Když kovboj dovedl krávu dovnitř, stěny se k ní z obou stran přitiskly — jen jemně, jen tak, aby kráva nemohla vyhazovat — a veterinář mohl krávu prohlédnout, dát jí injekci nebo ji označit.
A co bylo úžasné: krávy se ve svíracím boxu uklidnily. Než vlezly dovnitř, byly nervózní, hrabaly kopytem a kroutily očima. Jakmile na ně dolehl rovnoměrný tlak dřevěných stěn, přestaly se třást. Postavily se klidně. Některé dokonce zavřely oči.
Temple stála a dívala se. A v hlavě se jí rozsvítilo: tohle je přesně to, co potřebuju já.
Temple se zeptala tety, jestli to může vyzkoušet sama. Teta nejdřív zaváhala, ale pak souhlasila. Temple vlezla do svíracího boxu — jednou, dvakrát, mnohokrát. Stěny se k ní přitiskly. A poprvé v životě cítila něco, co v žádném lidském objetí předtím nezažila: klid.
Když se vrátila do školy — chodila tehdy na internátní střední školu Hampshire Country School v New Hampshire — neměla s sebou žádný svírací box. Ale měla nápad.
Pověděla o něm svému učiteli vědy Williamovi Carlockovi. Pan Carlock byl klidný, trpělivý a hlavně — Temple bral vážně. Místo aby jí řekl „nesmysl, holka", řekl: „Postav to. Já ti pomůžu sehnat dřevo."
A tak Temple ve svých osmnácti letech sestrojila vlastní squeeze machine — „mačkací stroj". (Někdy se mu říká i hug box, doslova „objímací krabice".) Dvě polstrované desky, mezi nimi mezera akorát tak velká, aby se do ní Temple vešla. Pomocí páky si mohla nastavit, jak silně ji stroj má svírat. Vlezla dovnitř, zatáhla za páku — a stroj ji objal přesně tak, jak potřebovala. Ne moc, ne málo. Akorát.
Temple poprvé dokázala v klidu uvažovat. Spolužačky se jí smály, vychovatelé z internátu zděšeně volali domů. Ale pan Carlock se Temple zastal. Řekl: „Místo aby tě stroj odváděl od učení, použijeme ho jako otázku, kterou prozkoumáš." Dal Temple za úkol změřit, jak stroj funguje, jak působí na zvířata, na lidi. Z hračky se stal vědecký projekt.
Temple jednou řekla větu, která se stala slavnou: „Myslím v obrazech." (Anglicky „I think in pictures.")
Co to znamená? Když většina lidí slyší slovo „kostel", vybaví se jim slovo. Temple se vybaví celý film: konkrétní kostel z dětství, jeho barva, vůně dřeva uvnitř, kočka na zídce u vchodu. Když slyší „kráva", neuvidí v hlavě obecnou krávu — uvidí stovky konkrétních krav, které kdy viděla, jednu po druhé, jako stránky v knize.
A právě proto rozuměla zvířatům líp než většina lidí.
Kráva totiž taky nepřemýšlí ve slovech. Kráva si všímá: stínu na zemi, lesklého řetězu, žluté bundy, kterou má kovboj v ruce, zvuku větráku v dálce. Když je v ohradě cokoli, co kravám připadá divné, krávy se zaseknou a nechtějí jít dál. Lidé na ně křičeli, bouchali do nich. Temple místo toho vlezla do ohrady jako kráva — a viděla to, co krávy. Ten lesk. Ten stín. Tu žlutou bundu.
Temple vystudovala — nejdřív psychologii (vědu o tom, jak funguje lidské myšlení), pak živočišnou vědu, a nakonec získala doktorát na Univerzitě Illinois v roce 1989. Stala se profesorkou.
A pak se pustila do práce, kterou před ní nikdo nedělal: chodila po amerických rančích, dívala se očima krav a navrhovala lepší ohrady, lepší cesty, lepší boxy. Takové, ve kterých se zvířata nelekají, nezraní a netrpí. Dodnes se odhaduje, že zařízení podle jejích plánů používá zhruba polovina hovězích farem ve Spojených státech.
V roce 2010 o ní natočila televize HBO film, který se jmenoval prostě Temple Grandin a získal sedm cen Emmy. Temple — ta samá holčička, co nemluvila do tří a půl let — stála na pódiu a děkovala mamince.
V roce 2016 ji přijala mezi své členy slavná Americká akademie umění a věd.
Temple říká dětem, které jsou jiné, jednu věc: „Být jiný neznamená být horší. Znamená to vidět věci, které ostatní nevidí."
Kdyby maminka tehdy doktory poslechla a poslala malou Temple do ústavu, žádný mačkací stroj by nevznikl. Žádné lepší ohrady by se nepostavily. A miliony krav by dodnes prožívaly poslední okamžiky života v hluku a strachu.
Ale maminka poslechla srdce. A jedna nemluvící holčička z Bostonu dorostla v ženu, která dokázala to nejtěžší ze všeho: přeložit svět zvířat do řeči lidí.