Daniel Tipelt
Stephen Wiltshire: město z paměti
Stephen Wiltshire se narodil 24. dubna 1974 v Londýně. Jeho rodiče přijeli do Anglie z Karibiku — táta Colvin z ostrova Barbados, maminka Geneva z ostrova Svatá Lucie. Stephen byl malý kluk s tmavými očima a tichým úsměvem. Jen jednu věc nedělal: nemluvil.
Ostatní děti říkaly mami, táti, chci. Stephen mlčel. Když mu byly tři roky, doktoři rodičům řekli těžké slovo: autismus. (Autismus znamená, že mozek jednoho člověka pracuje trochu jinak než mozek druhého — některé věci, jako třeba mluvení nebo dívání druhému do očí, mohou být pro takového člověka strašně těžké. A jiné věci zase strašně, strašně snadné.)
Stephen mlčel dál. Místo toho se začal dívat. Díval se na auta, na domy, na okna. A pak — když dostal do ruky tužku a papír — začal kreslit.
Když bylo Stephenovi pět let, šel do zvláštní školy v Londýně. Jmenovala se Queensmill School a chodily do ní děti, pro které bylo těžké mluvit nebo se učit jako ostatní. Učitelé tam rychle zjistili jednu věc: Stephen pořád kreslil. Zvířata, autobusy, domy. Kresba za kresbou, hodinu za hodinou.
A pak učitelé vymysleli něco trošku zlomyslného. Ale jenom trošku.
Schovali Stephenovi pastelky.
Stephen se rozhlížel. Otevíral ruce. Zase je zavíral. Ale pastelky nebyly. A tak se z něho jednoho dne ozval první lidský zvuk. Krátké, vyslovené slovo:
„Papír."
Bylo to jeho úplně první slovo. Ne mami. Ne táti. Ne chci jíst. Ale papír — protože bez papíru by neměl kde kreslit. Trvalo ještě další roky, než se Stephen naučil mluvit ve větách (úplně mluvit začal teprve kolem devíti let), ale jedno už bylo jisté: papír a tužka pro něj nebyly hračka. Byly jeho hlas.
Ostatní sedmileté děti kreslí panáčky a sluníčko v rohu. Stephen v sedmi letech kreslil londýnské domy — a ne ledajaké. Velké, vysoké, slavné stavby s desítkami oken a stovkami říms. Saint Paul's Cathedral. Big Ben. Tower Bridge.
Jen on a tužka. Bez pravítka. Bez fotky před sebou. Stačilo, když u toho domu jednou stál a podíval se. Po nějaké chvíli to vypadalo, jako by se mu obraz toho domu uložil v hlavě jako fotografie — a on ho pak z té vnitřní fotografie obkreslil. Každé okno na správném místě. Každý komín. Každá ozdoba nad vchodem.
Když mu bylo osm, doslechl se o něm bývalý britský premiér, pán jménem Edward Heath. Poslal Stephenovi vzkaz: nakreslíš mi prosím Salisburskou katedrálu? Stephen ji nakreslil. Byla to jeho úplně první objednávka — první kresba, za kterou dostal zaplaceno.
Osmiletý kluk, který před třemi lety neuměl říct ani „papír", měl najednou klienta.
Když bylo Stephenovi třináct, ukázala ho britská televize BBC. V pořadu řekli, že je „možná nejlepší dětský kreslíř v Británii."
Ale Stephen si nevšiml. Sedl si k papíru, vytáhl tužku a kreslil dál. To, co mu šlo nejlépe. To, čím mluvil.
Vyrostl. A přišel s nápadem, kterému se v ateliéru nejdřív skoro nikdo nesmál — protože mu nevěřili.
Co kdybych nakreslil celé město. Naráz. Z paměti.
V květnu 2005 vyletěl helikoptérou nad Tokio (hlavní město Japonska, jedno z největších měst světa). Helikoptéra je takový stroj s vrtulí, který umí stát ve vzduchu a otáčet se nad městem. Stephen seděl uvnitř, díval se z okénka a mlčel. Pak přistál, sedl si k obrovskému pásu papíru a začal kreslit. Tokio mu trvalo sedm dní nakreslit. Ulici po ulici, mrakodrap po mrakodrapu — všechno z hlavy.
A pak přišlo to největší. V říjnu 2009 vyletěl helikoptérou nad New York (největším městem Spojených států). Helikoptéra letěla nad městem 20 minut. Dvacet minut! To je doba, za kterou si vyčistíte zuby a oblečete se do školy.
Když přistál, čekal na něj v jedné velké umělecké škole (Pratt Institute v Brooklynu) pás papíru dlouhý skoro pět a půl metru. To je delší než dospělá žirafa. Stephen vzal tužku a začal kreslit. Mrakodrap za mrakodrapem. Most za mostem. Sochu Svobody na ostrově. Wall Street. Brooklyn na druhé straně řeky. Pět dní kreslil — bez fotky, bez pravítka, bez kopírování. Jen z hlavy, kde mu zůstalo dvacet minut letu nad New Yorkem zaseknutých jako film.
Lidé chodili kolem a koukali s pusou dokořán. Pán z časopisu National Geographic o tom napsal článek. Mluvili o něm v televizi po celém světě.
V roce 2006, ještě před panoramatem New Yorku, předala královna Alžběta II. Stephenovi vyznamenání MBE — to je britská medaile za zásluhy pro zemi. Stephen, který kdysi v pěti letech nevěděl, jak říct papír, stál v Buckinghamském paláci a přebíral medaili z rukou královny.
Stephen Wiltshire dnes má vlastní galerii v Londýně a jeho kresby visí v muzeích na pěti kontinentech. Ale na začátku byl jenom tichý kluk, kterému doktoři řekli, že je s ním něco jinak. Kluk, kterému museli učitelé schovat pastelky, aby řekl první slovo.
A z toho prvního slova — papír — vyrostlo celé město. Vlastně několik měst. Tokio, New York, Hongkong, Řím, Šanghaj.
Někdy je věc, kterou nám okolí podává jako „postižení" nebo „něco jinak", dveřmi do něčeho, co nikdo jiný neumí. Stephen nemluvil — protože měl mnohem důležitější jazyk: viděl svět tak přesně, že si ho dokázal odnést v hlavě domů a vrátit ho světu na papír.
A když dnes potkáte kluka nebo holku, kteří mlčí — třeba jen mlčí jinak — vzpomeňte si na Stephena. Možná v hlavě nosí celé město.