Snowflake Bentley: Vločka pod objektivem

Wilson se narodil 9. února 1865 na malé farmě ve Vermontu (to je stát na severovýchodě Spojených států, hned u kanadské hranice). Zimy tam jsou dlouhé, mrazivé a plné sněhu — takové, na které si dospělí často stěžují, dokud nepřijde jaro.

Wilson ne. Wilson zimu miloval.

Později napsal: „Od úplného začátku mě ze všeho nejvíc fascinovaly sněhové vločky. Lidé z místních farem se zimy bojí, ale já jsem byl nesmírně šťastný." (V originále: „Always, right from the beginning it was the snowflakes that fascinated me most. The farm folks up in this country dread the winter, but I was supremely happy.")

Když mu bylo patnáct let, dala mu maminka svůj starý mikroskop. (Mikroskop je přístroj, který drobné věci mnohonásobně zvětší — najednou vidíš, co je pouhým okem skoro neviditelné.) Wilson vyšel na verandu, chytil na rukáv jednu vločku, položil ji pod sklíčko a podíval se.

A na chvíli zapomněl dýchat.

Pod mikroskopem nebyla vločka jen bílá tečka. Byla to maličká, dokonalá hvězda. Šesticípá, s kresbou jako od hodinového strojku. Žádný šperkař by to nedokázal vyrýt tak přesně.

Wilson chytil tužku a zkusil vločku obkreslit. Roztála dřív, než stačil dotáhnout druhý cíp.

Zkusil další. A další. Desátou. Stou. Vždycky to bylo stejné: než si maminka stihla zavolat „Pojď na svačinu!", krása zmizela. Wilson seděl s tužkou v ruce a měl pocit, že je nespravedlivé, aby tak dokonalé tvary nikdo neviděl.

O mnoho let později to popsal sám:

„Pod mikroskopem jsem zjistil, že sněhové vločky jsou zázraky krásy; a zdálo se mi škoda, aby tu krásu neviděl a neocenil i někdo jiný. Každý krystal byl mistrovské dílo a žádný vzor se nikdy neopakoval. Když vločka roztála, ten vzor byl navždy ztracený. Tolik krásy zmizelo, aniž by po sobě cokoli zanechalo."

(V originále: „Under the microscope, I found that snowflakes were miracles of beauty; and it seemed a shame that this beauty should not be seen and appreciated by others. Every crystal was a masterpiece of design and no one design was ever repeated. When a snowflake melted, that design was forever lost. Just that much beauty was gone, without leaving any record behind.")

Wilson přemýšlel: co kdyby místo tužky vzal fotoaparát?

Tehdy se fotilo úplně jinak než dnes. Fotoaparát byl velká dřevěná krabice s harmonikovou částí, které se říká měch (tak jako u tahací harmoniky — jenom místo zvuku roztahuje vzdálenost mezi objektivem a sklíčkem). A místo toho, co dnes máme v mobilu, se obraz zachytával na skleněnou desku potřenou citlivou vrstvou.

Wilson tu skleněnou desku připojil ke svému mikroskopu. Trvalo mu měsíce, než to celé sladil. Vločka musí přiletět. On ji musí přenést do chladu, srovnat pod čočku, otevřít závěrku přesně tak dlouho, aby se obrázek otiskl — a hlavně jí nesmí dýchnout do tváře, jinak se rozplyne.

15. ledna 1885 se mu to konečně podařilo. Bylo mu skoro dvacet let. A stal se prvním člověkem na světě, který vyfotografoval sněhovou vločku.

Doma to nikdo zvlášť neslavil. Sousedé na něj koukali přes rameno — kluk z farmy, který místo dříví štípe mráz. Začali mu říkat „Snowflake" Bentley. (Tedy „Vločka" Bentley — z přezdívky, která byla napůl posměch a napůl skutečnost.) Wilsonovi se přezdívka líbila a brzy ji začal používat sám.

Co Wilson dělal pak, dělal víc než čtyřicet zim po sobě. Když venku začalo padat, zabalil se do kabátu, vyběhl ven a chytal vločky na černý sametový plát. (Černá látka byla potřeba, aby bílá vločka byla pořádně vidět.) Vybral si jednu opatrně štětečkem, přenesl ji pod objektiv a stiskl spoušť.

Za celý život jich tak vyfotografoval přes pět tisíc.

A protože si snímky pečlivě porovnával, všiml si něčeho, co dodnes opakují všichni vědci na světě: žádné dvě sněhové vločky nejsou úplně stejné. Každá je jiná. Každá má svůj vlastní vzor, který nikdy předtím neexistoval a nikdy potom nebude.

Wilson jim sám říkal ice flowers — ledové květiny. A pokaždé, když nějakou novou objevil, byl jako kluk, který v louce našel motýla, jakého ještě nikdo nikdy neviděl.

Jeho fotky se časem dostaly do časopisů, do škol, do vědeckých knih. Díky nim vědci pochopili, jak se sněhové krystaly tvoří. A děti se naučily, že ve sněhu, který vypadá jen jako bílá hromada, žije nepředstavitelně mnoho maličkých soch — a každá je originál.

V prosinci 1931 už bylo Wilsonovi šestašedesát let. Pořád žil na stejné farmě, pořád fotil vločky, pořád byl tím samým klukem, kterému zima dělala radost.

Když přišla další sněhová bouře, Wilson se vydal domů pěšky. Šel dlouho, vítr ho hnal do tváře, kabát mu těžkl od mokrého sněhu. Doma zalehl s horečkou. Lékař přijel a řekl nahlas, co se Wilsonovi stalo: zápal plic. (Tehdy ještě nebyla k dispozici silná antibiotika a zápal plic dokázal porazit i statného člověka.)

23. prosince 1931 Wilson zemřel ve stejné farmě, kde se narodil.

Nebyla to ztracená cesta. Než odešel, stihl ještě připravit svou velkou knihu Snow Crystals — knihu plnou jeho nejkrásnějších fotek, kterou vědci a fotografové otevírají dodnes.

A pokaždé, když venku padá sníh, máte v rukou stejný malý zázrak, jaký před více než sto čtyřiceti lety chytil na rukáv jeden patnáctiletý kluk z Vermontu. Šest cípů, kresba jako od hodinového strojku, a vědomí, že přesně takovou vločku už nikdo nikdy znovu neuvidí.

Wilson „Snowflake" Bentley ji viděl jako první.