Daniel Tipelt
Simone Biles: z pěstounské péče na zlato
Čtrnáctého března 1997 se v americkém městě Columbus ve státě Ohio narodila holčička. Jmenovala se Simone. Měla staršího bratra, starší sestru a o pár let později se narodila ještě malá sestřička Adria.
Maminka Simone se jmenovala Shanon Biles. Maminka ale měla velký problém — nemoc, které se říká závislost. (Závislost je nemoc, kdy tělo i hlava chtějí pořád dál něco, co jim zároveň hodně ubližuje. Lidé se závislostí potřebují pomoc, aby se uzdravili.) Maminka se kvůli své nemoci nedokázala o čtyři děti starat.
A tak, když byla Simone moc malá, přišel do jejich života někdo úplně cizí: pěstounská rodina. (Pěstouni jsou dospělí, kteří se starají o děti, jejichž rodiče se o ně z nějakého důvodu starat nemůžou. Děti u nich mají postel, jídlo, někoho, kdo je odveze do školy. Ale nejsou to jejich vlastní maminka a tatínek.)
Simone byly tři roky, když ji a její sourozence úřady poprvé umístily do pěstounské péče. Holčička, která ještě skoro neuměla mluvit, se ocitla v cizím domě. Pak v jiném. Pak zase zpátky u maminky. A znovu pryč. Tři roky to takhle bylo.
Pro tříleté dítě je nejdůležitější vědět: tahle postel je moje, tenhle hrníček je můj, tahle paní je moje maminka. Simone to skoro neměla. Ale měla něco jiného — měla sestřičku Adrii. A držely se za ruku.
Za oceánem, v daleké zemi pod sluncem státu Texas, mezitím o malé Simone přemýšlel jeden člověk. Jmenoval se Ron Biles. Byl to dědeček Simone — tatínek její maminky. A spolu se svou ženou Nellie věděli, že musí něco udělat.
Když bylo Simone šest let — psal se rok 2003 — stalo se to nejdůležitější v jejím dosavadním životě. Dědeček Ron a babička Nellie ji a Adrii oficiálně adoptovali. (Adopce znamená, že dospělí přijmou cizí dítě za své. Od té chvíle už není „pěstounská" holčička — je to jejich dcera, doopravdy a navždy.)
Z dědečka a babičky se najednou stali tatínek a maminka. Simone a Adria se přestěhovaly do města Spring kousek od Houstonu v Texasu. Najednou měly svůj pokoj. Svou postel. Svůj hrníček. A někoho, kdo říkal: „Tady už zůstáváš." (Starší sourozenci Tevin a Ashley šli do adopce zvlášť — ujala se jich Ronova sestra, která bydlela v Clevelandu v Ohiu.)
A pak — krátce po té adopci — se stalo něco, co Simone úplně změnilo život. Bylo to obyčejné odpoledne. Paní z družiny vzala děti na výlet. Šli do nějaké velké haly. Když Simone vešla dovnitř, viděla něco zvláštního.
V přední části haly byli malí cvičenci. Ale vzadu, za jakousi přepážkou, se mihly starší holky — skákaly na trampolínách, dělaly přemety na kladině, kotouly ve vzduchu. Simone se zastavila a koukala skrz tu přepážku.
Později to sama vyprávěla takhle: „Pamatuju si, jak jsem nakukovala dozadu a viděla tam ty holky na trampolínách a na kladinách, jak se kotoulí a přemetají vzduchem. A říkala jsem si: ‚Myslím, že tohle bych zvládla.'" (V angličtině: „I think I can do that.")
A pak udělala něco, co dělají jen některé děti. Začala je napodobovat. Skákala. Točila se. Snažila se postavit na ruce. Jen tak, vedle skupinky kamarádů z družiny.
Trenéři v hale si jí všimli. Hned. Šestiletá holčička, která jen tak, mezi řečí, dělá pohyby, na které se ostatní děti učí celé měsíce.
Někdo z trenérů poslal domů lísteček. Stálo v něm něco jako: „Vaše dcera má talent. Přihlaste ji k nám na trénink." Ten dopis dostali tatínek Ron a maminka Nellie. A přihlásili ji.
Tělocvična se jmenovala Bannon's Gymnastix. A Simone tam šla — a začala chodit pořád. Trénink za tréninkem. Nejdřív pár hodin týdně. Pak víc. A pak ještě víc.
Když jí bylo osm let, dostala svou první stálou trenérku. Jmenovala se Aimee Boorman. Aimee viděla, co viděli ostatní — ale viděla ještě něco navíc. Že tahle holčička, která ještě nedávno neměla svůj vlastní pokoj, dokáže s tělem věci, jaké málokdo na světě.
Z holčičky, která se před chvílí učila, jak chutná domov, se postupně stala nejúspěšnější gymnastka v historii. Vyhrávala soutěž za soutěží. Přivezla si olympijské medaile — zlaté, stříbrné, bronzové. Mistrovství světa. Pohárů tolik, že se jí už doma nevejdou.
Ale to byl jen konec příběhu. Začátek byl jinde. Začátek byl tam, kde malá tříletá holčička držela za ruku svou ještě menší sestru a nevěděla, kdo ji večer uloží spát. A pak v dědečkovi a babičce našla tátu a mámu. A v jedné velké hale, na výletě z družiny, koukla skrz přepážku a řekla si: „Myslím, že tohle bych zvládla."
A měla pravdu.
Někdy život začíná těžce. Někdy se musí stěhovat, někdy je v něm smutek, který si tříleté dítě ani neumí vysvětlit. Ale občas přijde dědeček. Přijde babička. Přijde paní z družiny, která řekne: „Pojďte, dneska jdeme na výlet." A v té hale, za přepážkou, čekají trampolíny.
Simone Biles to dětem na celém světě ukázala. Že začátek nerozhoduje. Že není důležité, kde holčička stojí. Důležité je, kam se postaví, až ji někdo poprvé zavolá na trénink.