Setkání s kmenem Mashco Piro

Paul byl s týmem zrovna ve městě, když mu zazvonil satelitní telefon. Volali rangerové z malé domorodé vesnice hluboko v amazonském pralese.

„Vyšli z džungle. Stojí na pláži u řeky. Co máme dělat?"

Paul ztuhl. Mluvili o kmeni Mashco Piro. Lidé, o kterých se dlouho povídalo, že vlastně neexistují — že jsou jen pověst. (Peruánský prezident je dříve veřejně označoval za pouhý mýtus, který si místní vymýšlejí.) A teď jich celá tlupa stála pár metrů od vesnice.

Paul věděl, že nemůže ztrácet ani chvíli. Vesnice ležela tak daleko po řece, že se k ní normálně jelo dva celé dny. On to potřeboval stihnout do rána.

Najal loď s rangerem Ignaciem, statečným chlapíkem, který Mashcoy znal lépe než kdokoli jiný. (Ignacio dokonce kdysi dávno přežil jejich útok, když ho jejich šíp zasáhl do hlavy.) Vyrazili v šest hodin večer.

Tu noc přišla taková bouřka, jakou Paul v životě neviděl. Déšť bil do tváře, vítr hučel v korunách stromů. „Byla to úplná apokalypsa," říkal později. Bylo tak tma, že nebylo vidět břeh — a tak Paul stál na přídi s baterkou a svítil do vody. Jediné, čeho se dalo držet, byly oranžové oči kajmanů, které se odrážely z hladiny jako malé majáky. Podle nich navigovali. Ignacio mezitím vedl loď přes peřeje a vodopády, Paul se třásl zimou v promočeném oblečení, a ráno v devět konečně dorazili.

Když se loď ráno přiblížila k vesnici, řeka už byla klidná. Slunce pomalu sušilo vše, co bouřka v noci zlámala. Před vesnicí se táhla široká písečná pláž — a nad ní se vznášelo něco kouzelného. Stovky motýlů kroužily v horkém vzduchu jako pomalý barevný vír. Paul později říkal, že po té šílené noci to vypadalo skoro jako sen.

Ve vesnici samotné ale panoval úplný zmatek. Maminky nesly děti do bezpečí, slepice pobíhaly mezi chatrčemi, psi štěkali, lidé volali jeden přes druhého: „Mashco! Mashco!"

A přes řeku — tam Paul uviděl něco, na co nikdy nezapomene. Z pralesa vystupovali bojovníci kmene. V rukou drželi luky vysoké jako dospělý člověk a šípy přes dva metry dlouhé, s hroty z bambusu nabroušenými jako čepele. (Bojovníci byli úplně nazí, kolem pasu měli jen tenké provazy z rostlinných vláken — provazy, které jim sloužily i k ochraně proti hmyzu v intimních partiích.)

Antropolog Romel, který stál u břehu nejblíž, na ně volal: „Nomole! Nomole!" V jejich jazyce to znamená „bratři" — a říkají si tak sami mezi sebou. (Některé skupiny v okolí používají i podobné slovo „Enimole" se stejným významem.) Bojovníci odpovídali gesty a hlasitým křikem. Paul to později popsal slovy: „Bylo to jako dívat se oknem do doby před tisíci lety."

Vesničané se rozhodli, že kmenu pošlou dar. Naložili kánoi banány a cukrovou třtinou a poslali ji bez veslaře po proudu na druhou stranu řeky.

A teď přišla ta lest. Zatímco se bojovníci na pláži dívali na kánoi, ženy z kmene se nepozorovaně proplížily zezadu do vesnice — a vyrabovaly políčko! Vytrhaly maniok, sebraly všechny plodiny a zase tiše zmizely v pralese. (Bojovníci se na banány vrhli s velkou prudkostí, a Paul popisuje, že to nebylo žádné slušné dělení — rvali se o ně mezi sebou. Bylo na nich vidět hlad.)

Když nejhorší hlad opadl, ukázali bojovníci přes řeku ještě na jednu věc, kterou potřebovali: provazy. Pro lidi, kteří žijí jen z toho, co prales dá, je dlouhý pevný provaz vzácnost. Pomáhá nosit úlovek, stavět přístřešek, vytahovat člověka k vyšším větvím. V jejich světě je provaz to, čemu my říkáme „nářadí".

Pak se z pralesa ozvalo něco, co Paulovi uvízlo v hlavě jako trn. Jeden z bojovníků zvedl hlas a zakřičel přes vodu otázku:

„Kdo z vás je ten zlý, co kácí naše stromy?"

Antropolog překládal a Paul cítil, jak mu po zádech přebíhá mráz. Mashco Piro vědí. Vědí, že se jejich les zmenšuje. Že někde za řekou pracují pily a stroje. Že každý měsíc je jejich domov o kousek menší. A teď se ptali — přímo a nahlas — kdo to dělá.

Paul ani nikdo na lodi tu pilu v ruce neměl. Ale ta otázka neměla mířit jen na ně. Byla pro celý svět, který se na druhé straně lesa rozhodl, že tahle země je jeho.

Bojovníci si nakonec všimli i Paula. Mezi snědými Peruánci vyčníval — měl plnovous a byl vyšší. Začali na něj ukazovat.

Antropolog se k Paulovi tiše naklonil: „Pojď dopředu. Ukaž jim dlaně, ať vidí, že v rukou nic nedržíš."

Paulovi tlouklo srdce až v krku. Postavil se na okraj řeky a pomalu zvedl ruce nad hlavu, dlaněmi k bojovníkům. A oni — udělali totéž. Zvedli ruce a začali zpívat. Paul zpíval zpátky. Tóny letěly přes řeku tam a zase zpátky, přes vodu i přes tisíc let civilizace. „Byl to nejneuvěřitelnější pocit uznání," říkal pak Paul. „Jako by mi řekli: vidíme tě."

Když kmen po setkání odcházel zpátky do pralesa, jeden z bojovníků se otočil, usmál se a vystřelil šíp vysoko do nebe — na znamení hrdosti. Loučení vypadalo mírumilovně.

Jenže druhý den ráno, když Paulův přítel George plul po řece, se to stalo. Asi dvě stě bojovníků náhle vyběhlo z pralesa a salva šípů dopadla na loď. (George byl zasažen jedním z těch dlouhých bambusových šípů — vnikl mu do těla nad lopatkou a vyšel až vepředu u pupku. Protrhl mu plíci.) George musel být urychleně odvezen vrtulníkem do nemocnice. Lékaři ho zachránili — zázrakem přežil.

Paul to nevidí jako útok zlých lidí. Naopak. Mashco Piro mají v paměti dávné věci, které jim cizí lidé z jejich pralesa udělali. (Před zhruba sto lety, v době kaučukového boomu, jejich předky lovili obchodníci s gumou — bylo to strašné období.) Od té doby kmen brání svůj domov před každým cizincem. A Paul říká, že je to pochopitelné.

Mashco Piro nikdy nebyli plaší jen tak. Jejich les se ale za posledních pár let zmenšuje rychleji než kdy dřív, a oni to cítí — proto vyšli k řece.

V Peru se zrovna staví obrovský nový přístav, do kterého mají připlouvat velké lodě i z Číny. Pro hlavní město je to úspěch a peníze. Pro prales to ale znamená nové silnice, víc strojů, víc lidí, kteří jdou do hloubky pro dřevo a zlato.

A v sousední Brazílii se kvůli velkému světovému jednání o klimatu (jmenuje se COP30) buduje dokonce nová čtyřproudá dálnice — přímo skrz prales. Aby se k jednání o záchraně lesa pohodlně dostali delegáti z celého světa.

Pro nás na druhém konci planety to zní jako abstraktní zprávy v televizi. Pro Mashco Piro to znamená, že se zeď jejich domova posouvá blíž a blíž, a oni nemají kam jít.

Setkání s nimi bylo jako podívat se do dávné minulosti. Tichý zpěv přes řeku v Paulovi zůstal navždy — a s ním i ta otázka přes vodu. Kdo kácí naše stromy?