Sandra a padající strom

Když si představíš amazonský prales, asi tě napadne had nebo jaguár. Paul Rosolie, který v pralese žije a chrání ho, ale říká něco jiného. „Nejnebezpečnější věc v džungli nejsou hadi a není to ani jaguár. Jsou to padající stromy."

Stromy v pralese jsou totiž obrovské. Některé jsou vysoké jako desetipatrový dům a staré stovky let. A když takový obr spadne, nedá se před ním nikam utéct.

Bylo deset minut po třetí hodině ráno, když Paula vzbudil kužel baterky letící džunglí. Mířil přímo k němu jeho ranger.

V tu chvíli Paul věděl, že se stalo něco zlého. Ranger doběhl ke stanu, zalapal po dechu a zakřičel mu do ucha jediné slovo: „Paule, strom!"

Venku zrovna tak hustě lilo, že déšť přehlušil úplně všechno. Ranger křičel dál: obří strom rozdrtil naši strážní stanici. Sandra, jedna z rangerek, zůstala uvnitř pod ním.

Paul se zeptal: „Mrtvá, nebo živá?"

A ranger řekl jen: „To ještě nevíme."

Naskákali do člunu a vyrazili proti proudu. Přes řeku se hnala bouřka, jakou Paul dlouho nezažil. Déšť padal jako stěna. Z břehů nebylo vidět vůbec nic.

Paul stál na přídi a v té tmě hledal cestu jenom podle jediné věci — podle očí kajmanů. Kajmani jsou amazonští příbuzní krokodýlů a jejich oči se ve světle baterky lesknou jako malé červené lampičky. Tam, kde svítily kajmaní oči, věděl Paul, že je břeh. Tam, kde nesvítily, byla řeka.

Když nad nimi blýskalo, na chviličku uviděli celou krajinu — a pak zase tma. Loď ujížděla nahoru proti proudu rychle, jak to jen šlo.

Když dorazili ke stanici, viděli zkázu. Obrovský strom dopadl rovnou na střechu. Prorazil všechny trámy a celá ta strašná váha se zřítila Sandře přímo na postel — zrovna ve chvíli, kdy spala.

Sandra byla uvnitř uvězněná. Nemohla se hýbat. A nemohla ani křičet, protože by ji v té bouřce stejně nikdo neslyšel.

Paul si klekl k troskám, prostrčil ruku skrz dřevo a pomalu hmatal. Najednou ucítil dlaň. Sandřinu dlaň. Byla teplá.

„Jsi v pořádku?" zeptal se.

A Sandra mu úplně klidně odpověděla: „Hej, Paule. Vlastně vůbec nevím, jestli jsem v pořádku. Ale jsem naživu."

Pak začala dlouhá práce. Rangerové vytáhli motorové pily a začali kmen rozřezávat kus po kuse. Nad Sandrou bylo dobrých pět metrů dřeva a střechy. Pět metrů — to je výška jako dva dospělí muži postavení na sebe a ještě kus.

Řezali. Odklízeli. Znovu řezali. A pomalu se k Sandře propracovávali.

Když ji konečně vytáhli ven, čekali nejhorší. A zjistili něco neuvěřitelného.

Sandra měla jediný škrábanec. Maličký, na kotníku. Jinak nic.

V šest hodin ráno, jen pár hodin po té strašné noci, vzal Paul kameru a Sandru natočil. Seděla v houpací síti, v ruce držela cigaretu a usmívala se.

Řekla do kamery jenom dvě slova:

„Jsem naživu."

Paul se na ni díval a říkal si, že tohle je přesně ta neuvěřitelná síla lidí z džungle. Kmen jim spadl na hlavu — a oni se ráno usmívají.

A taky si potvrdil, co věděl už dlouho. Že nejnebezpečnější věc v amazonském pralese není had ani jaguár.

Jsou to padající stromy.