Roald Amundsen: cesta na jižní pól

Roald Amundsen se narodil v Norsku v roce 1872. Bylo to v zemi, kde sníh padá tak dlouho, že lidé zapomenou, jak vypadá zem bez něj. Roald měl od dětství jeden zvláštní zvyk — i v nejmrazivějších nocích si nechával otevřené okno. Mámě to vysvětloval tím, že má rád čerstvý vzduch. Po pravdě ale chtěl zvyknout své tělo na chlad, protože už jako malý kluk věděl, kam jednoho dne půjde.

V osmi letech mu padla do ruky kniha o siru Johnu Franklinovi — anglickém mořeplavci, který se ztratil v arktickém ledu. (Arktida je obrovská zamrzlá oblast okolo severního pólu, plná ledových ker a polárních medvědů.) Roald tu knihu četl pořád dokola. A v jeho hlavě začala růst myšlenka tak velká, že už ji nebylo kam schovat: chci být polárník.

Když bylo Roaldovi sedmnáct, vrátil se do Norska muž, kterého tehdy znal úplně každý. Jmenoval se Fridtjof Nansen a jako první přešel na lyžích celé Grónsko — obrovský ostrov pokrytý ledem. (Grónsko je tak velké, že by se do něj vešla celá Francie několikrát po sobě, jen místo polí je tam led.)

Roald stál v davu, který Nansena vítal, a celý se třásl. Později napsal: „Toho dne jsem chodil s bušícím srdcem mezi vlajkami a jásotem a všechny moje klukovské sny se znovu probudily k bouřlivému životu."

Od té chvíle už Roald věděl naprosto jistě, co bude dělat se svým životem.

Než se Roald vydal na jižní pól, vyrazil nejdřív na sever. Jeho loď se jmenovala Gjøa a měla šest mužů na palubě. Roald s ní jako první člověk na světě proplul takzvanou Severozápadní cestou — úzkou ledovou trasou mezi ostrovy nahoře v Kanadě.

Ale skutečný poklad té výpravy nebyl v mapách. Byl v lidech. Roald strávil dvě dlouhé zimy mezi Inuity. (Inuité jsou původní obyvatelé severu, kteří umí žít na ledu už tisíce let.) Naučil se od nich tři věci, které mu jednou zachrání život:

• jak ušít teplé oblečení z tulení a sobí kožešiny,
• jak postavit iglú,
• a hlavně — jak používat psí spřežení. Inuitští psi, tlustí a chlupatí jako oblak, dokázali táhnout sáně rychleji než kůň a vydrželi mráz, který by člověka složil.

Roald to všechno pečlivě nosil v hlavě jako recept.

V roce 1910 vyplul Roald s lodí Fram z Norska. Všem řekl, že pluje na sever — chce se pokusit dostat se jako první na severní pól. Jenže během plavby se dozvěděl smutnou zprávu: na severním pólu už někdo byl. Američan Robert Peary tam dorazil o rok dřív.

Roald se rozhodl velmi rychle a velmi tajně. Pluje na druhý konec světa. Na jižní pól.

Když Fram zakotvil u ostrova Madeira, Roald poslal krátký telegram britskému kapitánovi Robertu Scottovi, který už byl na cestě k jihu se stejným plánem. Telegram zněl: „Beg leave to inform you Fram proceeding Antarctic. Amundsen." (V překladu: „Dovoluji si Vás informovat, že Fram míří do Antarktidy. Amundsen.") Tři krátké věty. A závod o jižní pól začal.

V lednu 1911 dorazil Fram k Velrybímu zálivu u břehů Antarktidy. (Antarktida je obrovský kontinent přesně na opačné straně světa, než je Evropa, a leží na ní víc ledu než kdekoli jinde na planetě.) Roald a jeho muži tam vybudovali malou dřevěnou chatu a pojmenovali ji Framheim — „Domov Framu". Kolem ní pobíhalo 52 grónských psů s huňatými ocasy.

Roald s posádkou udělali něco chytrého: dlouho před cestou k pólu vyjeli na trasu a po pár desítkách kilometrů uložili do sněhu zásoby jídla — sušené maso, sušenky, čokoládu, petrolej. Každou skrýš označili sloupkem ze sněhových kostek a vlajkou. Bylo to jako rozkládat si chlebové drobky po cestě, jen ne pro pohádkovou Mařenku, ale pro sebe samé, až tudy půjdou zpátky.

Konečně přišel den, na který Roald celý život čekal. 19. října 1911 vyrazila skupina pěti mužů — Roald Amundsen, Olav Bjaaland, Helmer Hanssen, Sverre Hassel a Oscar Wisting — k jižnímu pólu. Vezli si čtyři sáně a všechny psy. Oblečení měli ušité přesně po inuitském způsobu — kožešina ven, kožešina dovnitř, žádný knoflík, kterým by mohl projít mráz.

Cestu jim přehradila obrovská zubatá zeď — Transantarktické pohoří. Roald si vybral, že vyleze po ledovci Axela Heiberga, strmé řece zamrzlého ledu, která stoupá vzhůru jako bílé schodiště do nebe. (Ledovec je obrovská masa pomalu tekoucího ledu — vypadá nehybně, ale ve skutečnosti se posouvá pár centimetrů za den.) Psi táhli, muži šlapali, sáně skřípaly, a kolem nich nebylo nic — jen sníh, vítr a obloha tak modrá, až z ní bolely oči.

A pak, jeden po druhém, dorazili nahoru. Před nimi se rozprostřela poslední plošina světa: Antarktická náhorní plošina, plochá jako prázdný papír, dva tisíce metrů nad mořem.

14. prosince 1911 ve tři hodiny odpoledne se sáně zastavily. Helmer Hanssen, který jel vepředu, zvedl ruku. Všichni věděli, co to znamená. Pod jejich nohama byl jižní pól. Místo na zeměkouli, kam ještě nikdy nestoupla lidská noha.

Roald si toho večera zapsal do deníku: „Tak jsme dorazili a mohli jsme vztyčit naši vlajku na zeměpisném jižním pólu — Plošině krále Håkona VII."

Postavili malý kulatý stan z hnědé látky a nad něj připevnili norskou vlajku a vlaječku lodi Fram. Uvnitř stanu Roald nechal dopis pro norského krále Håkona VII. — pro případ, že by se on a jeho muži cestou domů nevrátili. K dopisu přiložil krátký vzkaz: kdyby k tomu stanu jednou došel britský kapitán Scott, prosil ho, aby dopis králi doručil sám.

Bylo to jako poslat z konce světa pohled, který bude cestovat měsíce.

99 dní po odjezdu — 25. ledna 1912 — Roald a jeho muži dorazili zpátky do Framheimu. Ze 52 psů jich přežilo jedenáct. Muži byli vyhublí, opálení mrazem a usmívali se jeden na druhého tak, jak se usmívají lidé, kteří viděli něco, co před nimi nikdo neviděl.

V březnu Fram zakotvil v australském městě Hobart. Roald sestoupil z lodi, vešel do telegrafní stanice a poslal světu krátkou zprávu: byli jsme tam.

Doma v Norsku se rozezvonily kostelní zvony. A někde daleko, v dětských pokojích s otevřenými okny, ležely děti v zimě pod peřinami a říkaly si: „Jednou tam dojdu taky."

A přesně to si Roald přál nejvíc ze všeho.