První lekce v objetí anakondy

Paulovi bylo osmnáct, když poprvé přiletěl do Amazonie. Doma ve Spojených státech mu škola dlouho nešla — písmenka se mu pletla, se čtením se trápil každý den. (Měl těžkou dyslexii a ve třídě mu připadalo, že je za hlupáka.) Ale jakmile se octl mezi obřími stromy a slyšel řeku, jak šumí někde za listy, jeho hlava se najednou rozjela jinak. Tady byl ve svém živlu.

Šetřil si na cestu z brigády v tělocvičně, a tak do Peru dorazil opravdu jen v džínách a tričku. V kapse skoro nic. V hlavě jediný plán: vidět ten „Jurský park" naživo, dřív než ho lidé skácí. (Sám sebe později popisoval jako pyšného „gringa", což znamená kluka ze severu, který si o sobě moc myslí.)

V pralese potkal Juana Julia Durana — místní mu říkali zkráceně JJ. JJ se na něj díval s upřímným nepochopením. „Proč chytáš zrovna hady?" ptal se. „U nás je had nebezpečí. Když ho potkáš, máš sekeru, a tak to vyřešíš." Paul ale chtěl jiné setkání. Chtěl hady poznat zblízka.

Vypluli dlouhou dlabanou kánoí, jaké si Indiáni dělají z jednoho kmene stromu. Na zádi vrčel malý motor o síle šestnácti koní — pro tu obrovskou řeku skoro nic. Dvanáct dní mířili proti proudu řeky, která ani nemá jméno na mapě.

Jedli, co jim řeka dala. Maličké piraně, opečené nad ohněm. Vejce, která našli v hnízdech u břehu. Pili vodu, co chutnala po bahně. Paula to ale neodrazovalo, naopak. (Tajně doufal, že přiveze fotku tak velkého hada, že se dostane na obálku slavného časopisu National Geographic. Chtěl, aby ho svět konečně bral vážně.) JJ jen kroutil hlavou a říkal tomu „hledání problémů".

A pak ji uviděli. Na padlém kmeni u břehu se vyhřívala obrovská samice anakondy. (Anakonda je největší had na světě — tahle měřila kolem čtyř a půl metru.) Celá vypadala jako jeden velký kus svalu v barvě bláta a olivové zeleně.

Plán měli jasný: kluci přijdou zespodu, Paul jistí shora. Jenže Paul nevydržel. Chtěl ten okamžik jen pro sebe.

Žbluňk!

Skočil rovnou do bahna. A udělal začátečnickou chybu: popadl hada za hlavu a úplně zapomněl na zbytek dlouhého těla. To, jak je had silný, podcenil hned na první pokus. Než stačil mrknout, voda i bláto se proměnily v jeden velký zmatek.

Než řekneš švestka, anakonda Paulovi obtočila zápěstí. Obě ruce mu uvěznila u sebe před hrudníkem, jako by mu nasadila pevná pouta. Nemohl je použít, aby ji ze sebe sundal. A pak se mu na ramena položila celá ta těžká, devadesátikilová tíha.

Paul slyšel, jak v podrostu praskne větev. (Až po chvíli pochopil, že ten zvuk je vlastně z něj — z jeho hrudníku, který se učil být víc plochý, než měl být.) Sevření bylo přesné jako stroj. Pokaždé, když Paul vydechl, had stáhl smyčku o malý kousek víc. A už nepovolil.

Chtěl zařvat. Chtěl zavolat na JJe, ať mu pomůže. Ale plíce měl jako v lisu a místo křiku ze sebe dostal jen slabý šepot. Když se podíval na břeh, viděl, že se kamarádi smějí. (Mysleli si, že jen předvádí představení pro kameru — že to není doopravdy.)

V té tiché chvíli, kdy svět kolem zpomalil, mu hlavou prolétlo pár myšlenek najednou:

• Tak takhle to dopadne, když si někdo myslí, že přírodě rozumí líp než lidé, co se v ní narodili.
• Ten had není zlý. Já jsem si vlezl k němu.
• Ta síla není ze stejného světa jako já. Proti tomuhle se nedá vzdorovat. Jen čekat.

Konečně jim na břehu došlo, že nejde o žádné představení. Smích zmizel a tři kluci skočili rovnou do vody. JJ jim ukázal trik, který v civilizaci nikdo nezná: takový uzel svalů nikdy nerozmotáš od hlavy. Musíš začít úplně od ocasu.

A tak ji rozplétali. Po jedné smyčce. Pomalu, trpělivě, společně. Když konečně povolila ta nejtěsnější smyčka kolem hrudníku, Paul se mohl poprvé pořádně nadechnout. Vzduch chutnal jako nejlepší jídlo, jaké kdy ochutnal. Hada potom společně pustili zpátky do mokřadu. (Patří tam, ne do fotky v časopise.)

Když se zmlácení a špinaví od bláta vrátili do tábora, Paul nemohl ani sedět, jak ho všechno bolelo. Ke kánoi přišel Santiago — JJův tatínek a nejstarší muž v jejich komunitě, takový moudrý dědeček s tváří jako stará kůra stromu.

Podíval se na hada. Pak na zhmožděného Paula. A pak řekl jediné slovo, klidně, skoro vesele:

„Anacondita."

V jejich jazyce to znamená „anakondička" — malý had.

To, co Paula skoro zmáčklo a co on sám považoval za úlovek jako z dobrodružné knížky, byl pro Santiaga prostě jeden z menších hadů, co kolem žijí. Paul tomu říká největší lekce svého života. (V pralese nejsi pán. Jsi host. A když si přestaneš dávat pozor, příroda ti to laskavě, ale jasně připomene.) Od té chvíle se na Amazonii dívá jinak — ne jako na hřiště, ale jako na velký domov, který sám sobě stačí už miliony let.