Plovoucí les: Setkání s Yacumamou

Paul vyrůstal v New Yorku, v betonovém městě plném ulic a domů. Ve škole mu šlo všechno ztěžka — písmenka před ním na stránce skákala a nechtěla se srovnat. (Té poruše čtení se říká dyslexie a má ji spousta chytrých dětí na světě.) Jediné, co Paula opravdu bavilo, byly knihy o zvířatech a pavilon plazů v zoologické zahradě.

Když mu bylo třináct, začal o víkendech utíkat do lesů kolem města. Učil se sledovat stopy lišek a medvědů, učil se rozdělat oheň jednou sirkou. V hlavě měl jeden jediný sen — najít místo, kde je příroda úplně divoká. Pralesy v televizi mizely a Paul cítil, že to musí stihnout, dokud ještě existují.

V osmnácti letech sedl do letadla a odletěl do Amazonie. A tam potkal JJ. (JJ je peruánský průvodce, který se v pralese narodil a celý život v něm chodí bos.) JJ Paulovi ukázal, že prales není nepřátelský labyrint, ale obrovská lékárna a domov. Naučil ho s pralesem mluvit místo toho, aby s ním bojoval.

Starý Santiago Durand jednou Paulovi pošeptal o Yacumamě. (V jazyce místních to znamená matka vody.) Pro vědce je to jen pověst o obrovské anakondě. Pro lidi v pralese je to ale skutečná bytost — drak amazonských řek.

„Yacumama není jen had," říkal Santiago. „Je to duch, který bydlí tam, kam se lidé neodvažují vstoupit. Když se pohne, prales to ucítí."

Paula ta vyprávění uchvátila. Toužil zjistit, jestli na nich něco je. Jestli se opravdu někde v hloubi pralesa pohybuje tvor větší, než si vědci umějí představit.

A pak ho JJ vzal na zvláštní místo. Říká se mu plovoucí les. (Je to obrovský koberec z trávy a kořenů, který plave na hladině černého jezera. Pod tím kobercem je voda hluboká přes deset metrů a pod vodou jsou koruny zatopených stromů. Když po koberci jdete, vlastně kráčíte po střechách stromů uvězněných pod hladinou.)

Když na tom místě stojíte ve dvě hodiny ráno, smysly se napnou jako struny:

• Pod nohama se tráva chová jako tlustá houba a každý krok se v ní lehce propadá. Voda je černá jako čaj — je v ní rozpuštěná hlína a listí z pralesa.
• Před očima se obloha tak dokonale odráží v hladině, že hvězdy jsou nahoře i dole. Vypadá to, jako byste se vznášeli ve vesmíru.
• V uších je ticho. Tak hluboké a husté, že na vás skoro tlačí. Slyšet je jen vaše vlastní srdce.

JJ najednou zastavil a ukázal do trávy. Paul nejdřív nechápal. Pak to uviděl — v trávě byla stezka tak široká, že by po ní mohlo jet auto. Něco obrovského tudy proklouzlo a celou trávu k zemi zválcovalo. (Hadi za sebou zanechávají v trávě stopu, podobně jako když se sníh utvoří do vlnité cestičky. Ale taková široká stopa znamená jen jedno — opravdu obrovského hada.)

A pak je oba uviděli. Dvě anakondy v trávě. Jedna byla velká, asi pět metrů dlouhá. A vedle ní druhá — gigant. Její kůže byla posetá starými jizvami z dávných soubojů, které Paul ani neuměl domyslet. Odhadem přes sedm metrů, dlouhá jako dva malé žebříky postavené za sebou.

Paul stál, srdce mu bilo jako kladivo. Strach v něm zápasil s úžasem. Než stačil pomyslet na to, že je to šílené, skočil.

Dopadl rovnou na tu obrovskou anakondu. V tu chvíli pochopil, že nedrží zvíře — drží ocelové kabely. Pod jeho rukama se její tělo okamžitě napjalo silou, kterou nikdy předtím necítil. (Anakonda je nejtěžší had na světě. Místo jedu používá tělo — tak silně dokáže obejmout svou kořist, že už se nemůže nadechnout.)

Paul se ji pokusil obejmout uprostřed. Jeho prsty se z druhé strany ani zdaleka nedotkly. Byla tak silná, že ji nedokázal celou obkroužit. A její hlava byla obrovská — větší než hlava velkého psa. Paul cítil, jak v té lebce dřímá nepředstavitelná síla.

Had ale začal pomalu, neúprosně klouzat zpátky k vodě. Paul měl jednu ruku v trávě a druhou kolem anakondy. Hlava hada už mizela pod hladinou. Pod tou hladinou byla úplná tma a spleť ponořených větví — past, ze které není návratu. (V té vodě by Paul nic neviděl. A pod vodou ovládá situaci anakonda, ne člověk.)

Paul si v tu chvíli pomyslel: Tohle není můj svět. Tohle je její svět.

A pustil. Jeho ruka sklouzla po šupinatém těle a Paul cítil, jak okolo něj pomalu proplouvá sedm a půl metru obrovských svalů, než zmizí v černé hloubce. Bylo úplně ticho. Voda se zavřela a jako by se nikdy nic nestalo.

Paul se otočil na JJ. Ten stál celý bledý a nemohl ani mluvit. Jen se díval do místa, kde drak zmizel.

Paul si toho dne uvědomil něco důležitého. My lidé si často myslíme, že jsme páni přírody. Že rozhodujeme my. Ale v Amazonii to neplatí. Tam jsme jen malými hosty na chvíli. Prales si jede svůj vlastní obrovský koloběh už miliony let — stromy rostou, padají, zvířata loví a krmí jiná zvířata, řeky tečou a v hluboké vodě se pohybují tvorové, o kterých vědci ještě nic neví.

A to je vlastně krásné. Tam, kde lidé skoro nemají moc, se zachovává opravdový zázrak — divočina v plné síle. Yacumama, ať už je to obří anakonda nebo duch řeky, nám připomíná, že na téhle planetě nejsme sami. A že některá místa stojí za to nechat tak, jak jsou.