Daniel Tipelt
Pablo Picasso: první obrazy v devíti
Pětadvacátého října 1881 se v jihošpanělském městě Málaga narodil malý chlapec. Dostal dlouhatánské jméno — tak dlouhé, že se sotva vejde na jednu řádku: Pablo Diego José Francisco de Paula Juan Nepomuceno María de los Remedios Cipriano de la Santísima Trinidad Ruiz y Picasso. Doma mu ale říkali prostě Pablo.
Málaga leží u modrého Středozemního moře, voní pomeranči a v ulicích je slyšet kytary. Pablův tatínek se jmenoval José Ruiz y Blasco. Maminka María Picasso y López. (Ve Španělsku se dětem dává příjmení po tatínkovi i po mamince — proto měl Pablo dvě: Ruiz a Picasso. Když pak vyrostl a stal se slavným, používal už jen to maminčino — Picasso — protože mu znělo zajímavěji.)
A tatínek José — to nebyl jen tak obyčejný táta. Byl to malíř. Maloval nejraději holuby. Holuby na střechách, holuby v letu, holuby na okenních parapetech. Byl k tomu i učitel kreslení a později kurátor městského muzea v Málaze. V domě voněly olejové barvy, terpentýn a stará plátna. Po stěnách visely rozmalované obrazy a v rohu pokoje stál tatínkův stojan s napnutým plátnem.
Maminka María později vyprávěla jednu krásnou historku. Když se Pablo učil mluvit, jeho první slovo nebylo „mama" ani „papa". Bylo to „piz, piz" — což je zkráceně lápiz, španělsky tužka. Malý chlapec si tahal tatínka za nohavici a říkal: „Piz! Piz!" Chtěl tužku.
A tak Pablo začal kreslit dřív, než pořádně uměl mluvit. Tatínek mu dal papír, dal mu uhel, dal mu tužku. Pablo seděl na zemi a maloval všechno, co viděl — holuby, koně, lidi, hvězdy.
Když bylo Pablovi sedm let, začal mu tatínek dávat opravdové lekce kreslení. Ne hraní, ne čmárání — pořádné cvičení. Postavy. Stíny. Olejové barvy. José sedával vedle syna, vedl mu ruku, opravoval, ukazoval.
V Málaze chodívali společně na býčí zápasy — to byla v té době ve Španělsku obrovská zábava, dospělí i děti seděli kolem písčité arény a sledovali, jak na koni přijíždí picador (jezdec s dlouhým kopím, jeden z účastníků býčího zápasu).
A v roce 1890, když bylo Pablovi devět let, namaloval doma na malou destičku svůj obraz: Le Picador — Picador. Jezdec na žlutém koni, kolem dav, vzduch plný barvy a pohybu. Byla to olejomalba — opravdový obraz s opravdovými barvami, ne dětská kresba na papíře.
(Mimochodem ještě o rok dřív, v roce 1889, když bylo Pablovi osm, vznikla jiná maličká olejová destička — Le petit picador jaune, Malý žlutý picador. Tu dnes historici považují za jeho vůbec nejstarší dochovaný obraz. Ale ten větší a slavnější Picador z roku 1890 — ten devítiletý — je obvykle to, co si lidé pamatují jako Pablův první opravdový obraz.)
Devítiletý kluk. Olejové barvy. Picador na koni. Když to dnes vidíš v muzeu, sotva věříš vlastním očím.
V roce 1891, když bylo Pablovi deset let, dostal tatínek nabídku učit kreslení na umělecké škole v jiném španělském městě — La Coruña, daleko na severozápadě, u Atlantského oceánu. Celá rodina se zabalila a odjela.
V La Coruñe se Pablo dál učil u tatínka a začal chodit i do umělecké školy, kde tatínek učil. Některé úkoly mu tatínek dával doma — „Domaluj mi tu holubici", řekl tatínek a odešel z pokoje. Pablo seděl, mračil se a maloval.
A teď přichází jedna stará historka, která se o malém Pablovi vypráví už víc než sto let. Pozor — je to legenda, ne tvrdý doložený fakt, a životopisci kolem ní krčí rameny. Ale lidé ji mají rádi, protože něco důležitého zachycuje.
Říká se, že jednou dal tatínek třináctiletému Pablovi za úkol domalovat holubici — jen drápky a zobáček. Když se José vrátil do pokoje, podíval se na obrázek a zmlkl. Drápky byly nakreslené tak živě, peří tak měkce, že to vypadalo skoro jako fotografie. Tatínek se chvilku díval na obrázek, pak na syna, pak zase na obrázek.
A pak — tak se to vypráví — udělal věc, kterou udělá málokterý dospělý: vzal své štětce, paletu i barvy a dal je synovi. Prý řekl, že syn už ho přerostl a že on sám už malovat nikdy nebude.
Jestli to bylo doopravdy přesně takhle, nikdo jistě neví. Tatínek José ještě nějakou dobu opravdu maloval. Ale jedno je jisté: v té době José pochopil, že jeho devíti-, deseti-, třináctiletý kluk má talent větší než on sám. A místo aby žárlil, postavil se za syna. Pomohl mu, posílal ho na lepší a lepší školy, ukazoval ho přátelům.
V roce 1895 se rodina znovu stěhovala — tentokrát do Barcelony. Tatínek tam dostal místo na slavné umělecké škole La Llotja.
A Pablo, kterému bylo právě třináct let, se chtěl na tu školu dostat taky. Jenže přijímací zkouška byla strašně těžká — i pro dospělé. Uchazeč musel kreslit živý model, kompozici, anatomii, a měl na to měsíc.
Pablo to zvládl za týden. Komise se nestačila divit. Třináctiletý kluk z Málagy nakreslil úkoly tak dobře, že ho do školy přijali okamžitě.
Z toho chlapce, který v devíti maličkou ručkou držel olejový štětec a maloval picadora na žlutém koni, vyrostl jeden z nejslavnějších malířů celé moderní doby. Picasso namaloval během života tisíce obrazů — Guernicu, Avignonské slečny, modré období, růžové období, kubismus. Jeho jméno znají dnes lidé od Tokia po New York.
Když se dnes děti v Málaze projdou kolem Picassova muzea, mohou si představit malého Pabla, jak sedí na zemi vedle tatínkova stojanu, tahá ho za nohavici a říká: „Piz, piz."
A z toho jednoho slůvka — z té jedné tužky — vyrostl celý svět obrazů.
Co si můžeš z Pablova příběhu zapamatovat: někdy se ti něco daří líp než dospělým kolem tebe. Neboj se toho. Když je tatínek, maminka nebo učitel, který si toho všimne a místo aby žárlil, podá ti štětce — to je veliký dar. A když takového dospělého nemáš ihned vedle sebe — nevadí. Pablo měl tatínka, ale ten dar uvnitř sebe měl od začátku jen on sám. Stejně jako ty máš ten svůj.