Petr Čech: helma místo strachu

V Plzni vyrostl jednou kluk, který od malička miloval fotbal. Jmenoval se Petr. Jenže ze všech těch dětí, co kolem něj kopaly do míče, nechtěl být útočníkem ani střelcem branek. Petr chtěl být ten poslední — ten, kdo stojí mezi dvěma tyčemi a brání své spoluhráče. Brankář. (Brankář je hráč, který chrání bránu a snaží se chytit nebo vyrazit každý míč, který soupeř kopne k jeho síti. Smí jako jediný v týmu chytat míč do rukou.)

Petr makal. Trénoval každý den. A za nějaký čas se z plzeňského kluka stal jeden z nejlepších brankářů na světě. Odjel do Anglie, do slavného klubu Chelsea (vyslov Čelsy) v Londýně. Před brankou Chelsea stál v zápasech, na které se chodily dívat desetitisíce lidí. Byl mladý, rychlý a měl tak velké ruce, že do nich míč spadl jako jablko do koše.

A pak přišel den, na který nikdy nezapomene.

Byla sobota, 14. října 2006. Chelsea hrála proti jinému anglickému týmu — Readingu. Petr si oblékl rukavice, postavil se do brány a soustředěně sledoval, kam se kutálí míč. Diváci tleskali, fanoušci zpívali. Klasický fotbalový den.

Hra teprve začala. Po dvaceti vteřinách — to je kratší doba, než jak dlouho si umyješ ruce — někdo z Readingu poslal dlouhý míč směrem k Petrově bráně. Z opačné strany za ním sprintoval irský útočník Stephen Hunt. Petr běžel proti němu, aby míč zachytil dřív, hodil se k zemi a chytil ho do náruče.

Jenže Stephen Hunt už nestačil zabrzdit. Jeho koleno proletělo vzduchem a tvrdě udeřilo Petra do hlavy.

V tu chvíli nikdo netušil, jak vážné to je. Petr se ještě zvedl, ještě chvilku stál. Ale uvnitř jeho hlavy se stalo něco moc, moc zlého. Praskla mu spánková kost — to je kost po straně hlavy, hned vedle ucha. (Spánková kost je tenká a má za úkol chránit mozek. Když praskne, je to jako kdyby se v ochranné zdi udělala díra.)

Petra rychle odnesli do nemocnice. Doktoři se na něj podívali a okamžitě věděli: musí na operační sál. Hned. Jinak ho neudrží naživu.

V anglickém Oxfordu má jedna z nejlepších nemocnic na světě tým, který opravuje hlavy. A právě tam Petra přivezli. Lékaři pracovali dlouhé hodiny a podařilo se jim, co se podařit muselo — opravili, co praskalo, a dali Petrovu hlavě šanci uzdravit se.

Když se Petr probudil, kolem něj postávali lidé v zelených hábitech a maminka mu držela ruku. Ležel v nemocnici deset dní. Pak ho pustili domů. Doktoři mu řekli jasnou věc: „Petře, ty jsi měl obrovské štěstí. Mohlo to dopadnout jinak."

Petr to věděl. A když ležel doma a uzdravoval se, přemýšlel o dvou věcech zároveň. Ta první byla těžká: Mám se vůbec vracet do brány? Ta druhá byla ještě těžší: A když se vrátím, co když to přijde znovu?

Mohl říct: „Děkuju, končím." Nikdo by mu to nevyčítal. Ale Petr fotbal moc, moc miloval. A tak se rozhodl jinak.

Později o té době řekl: „Samozřejmě to nebylo nic příjemného, ale překážky jsou od toho, aby se překonávaly."

Když brankář vyběhne proti hráči, který se řítí jak rychlík, nemůže si stoupnout stranou. Musí se hodit za míčem, i kdyby kolem létaly kolena a kopačky. Petr to věděl. A věděl taky, že jeho hlava už takovou další ránu nesmí dostat.

A tak se stalo něco, co před ním v anglickém fotbale skoro nikdo nedělal. Petr si nechal vyrobit helmu. (Helma — nebo přesněji ochranný chránič hlavy ve stylu ragbyové helmy — je měkká přilba, kterou nosí hráči ragby. Ragby je hra trochu jako fotbal, jen se v ní víc strká a padá, a hráči mají proto chrániče.)

První Petrovu helmu vyrobila novozélandská firma Canterbury, která ragbyové vybavení šije už hodně dlouho. Měkká, černá, nasazovala se na hlavu jako čepice. Petr ji od té chvíle nosil ke každému zápasu. K tréninku. Vždycky.

V lednu 2007 — tři měsíce po té strašné chvíli v Readingu — si Petr zase oblékl rukavice, nasadil si helmu a postavil se do brány. Diváci vstali. Tleskali tak dlouho, jak jen mohli.

Někteří lidé se mu zpočátku smáli. „Brankář v helmě? To není normální." A Petr na to říkal jednu jednoduchou věc: Být jiný než ostatní není chyba. Helma byla jeho štít. Pomáhala mu nebát se. A díky ní mohl dál dělat to, co miloval.

A teď přichází ta nejúžasnější část.

Po návratu Petr nechytal hůř — chytal líp než kdy předtím. Začal si stoupat do brány s ještě větším klidem. Dlouhé minuty plynuly a soupeři nedokázali dát gól. Jeden zápas, druhý, třetí. Osm set sedmnáct minut v řadě bez jediné inkasované branky v anglické lize. To je skoro deset celých zápasů, ve kterých Petr nepustil žádný míč do své brány. (Když brankář nepustí ani jeden míč, říká se tomu čisté konto.)

A v roce 2012 se stalo to největší. Chelsea hrála finále Ligy mistrů — to je největší klubová pohárová soutěž v Evropě, kde proti sobě nastupují nejlepší týmy ze všech zemí. Bylo to v Mnichově proti Bayernu Mnichov. Zápas skončil nerozhodně, a tak se kopaly pokutové kopy. Penalty. (Penalta je trest, kdy hráč kopne ze vzdálenosti jedenácti metrů přímo na bránu. Brankář má proti tomu míči zlomek vteřiny a jen tušení, kam se kutálí.)

Petr si stoupl do brány — s helmou na hlavě. Bayernští hráči stříleli. A Petr chytal. Jednu penaltu. Druhou. Chelsea vyhrála a stala se mistrem celé Evropy.

Petr později řekl: „Doktoři odvedli dobrou práci a dali mi šanci se vrátit a těší mě, že největší úspěchy přišly až po zranění."

Slyšíš to? Největší úspěchy přišly až po tom strašném zranění. Po té helmě. Po těch dvaceti vteřinách, které mu mohly všechno vzít.

Petr Čech dnes už nechytá. Pověsil rukavice na hřebík a stará se o brankáře nové generace. Jeho helma leží v muzeu jako jedna z nejslavnějších věcí celého anglického fotbalu.

A v hlavách spousty dětí leží jeden důležitý nápad. Když se ti něco pokazí, nemusíš to vzdát. Když máš strach, můžeš si na něj najít svou „helmu" — něco, co tě ochrání, abys mohl dál dělat to, co máš rád. A když se ti někdo bude smát, že jsi jiný, vzpomeň si na brankáře z Plzně, který chytal v helmě a stal se hvězdou celého světa.

Být jiný než ostatní není chyba. Někdy je to právě to, co tě udělá silným.