Daniel Tipelt
Otto Wichterle: Merkur a kontaktní čočky
Sedmadvacátého října 1913 se v moravském městě Prostějově narodil chlapec. Jmenoval se Otto Wichterle. Jeho tatínek Karel byl spolumajitelem velké továrny Wichterle & Kovářík — vyráběli hospodářské stroje (pluhy, mlátičky a další stroje, které pomáhají sedlákům na poli) a později i malá auta.
Otto vyrůstal mezi šroubky, koly, řemeny a vůní oleje. Když ostatní děti pobíhaly venku, Otto se rád díval, jak dospělí v dílně něco rozebírají a zase skládají dohromady. A doma — doma měl pod stolem Merkur.
Merkur je česká kovová stavebnice. Malé plechové dílky s dírkami, šroubky, matičky a kolečka. Z Merkuru se dá postavit cokoli — jeřáb, auto, most, dokonce i malá funkční pumpa, když si dáte dost práce. (Merkur vyráběl v Polici nad Metují pán jménem Jaroslav Vancl už od dvacátých let dvacátého století. Děti si s ním hrály celé generace.)
Otto z Merkuru pořád něco stavěl. A naučil se přitom jednu věc, která se mu jednoho dne — o skoro padesát let později — neuvěřitelně hodila: že když člověk něco potřebuje a nemá to, může si to z dílků složit sám.
Otto vystudoval gymnázium Jiřího Wolkera v Prostějově a potom Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze. Stal se z něj chemik — vědec, který studuje, z čeho jsou věci kolem nás složené, a vymýšlí, jak je proměnit v něco užitečného. Pracoval s velkými, dlouhými molekulami, kterým chemici říkají polymery (mnoho „článků" spojených dohromady jako vláček vagónů — z polymerů jsou například nylonové ponožky, igelitové sáčky nebo gumové pneumatiky).
V padesátých letech ho napadla myšlenka, která tehdy zněla bláznivě: co kdyby se dal vyrobit měkký gel, který by snášelo lidské oko? Tehdejší kontaktní čočky se totiž dělaly z tvrdého plastu, oči po nich pálily, slzely a lidé si na ně skoro nemohli zvyknout. Otto věřil, že to jde lépe.
Společně s kolegou Drahoslavem Límem vymyslel materiál, kterému říkali HEMA — průhledný gel, který v sobě drží vodu jako houba a je k oku jemný jako kapka rosy.
Jenže když Otto ukazoval, co dokáže, někomu se to nelíbilo. V roce 1958 ho vyhodili z Vysoké školy chemicko-technologické. Otto se nevzdal. Pracoval dál — a vlastně mu z toho hněvu vyrostlo to nejlepší: rozhodl se vyrobit první čočky doma, ve své kuchyni.
Psal se prosinec 1961. Otto chtěl vyrobit takovou čočku, jaká se zatím nikdy nepovedla — měkkou, malou jako šupinka, dokonale kulatou. Aby měla správný tvar, musela se odlévat v rychle se točící formičce — odstředivá síla (síla, která tě tlačí ven na kolotoči) měla gel rozprostřít po stěně do tenké, krásně zakřivené plochy.
Potřeboval tedy stroj, který bude točit formičkami. Stroj, jaký nikde v Československu neexistoval. A koupit si ho? V roce 1961, za železnou oponou, to nešlo.
Otto se rozhlédl po bytě. A udělal to, co jako kluk dělával ze všeho nejradši: začal stavět z Merkuru.
Z dílků své vlastní (a pak ještě synovy) stavebnice Merkur sestavil kostru stroje. Jako motorek použil dynamo z bicyklu jednoho ze svých synů (dynamo je malá elektrická mašinka, díky které na kole svítí přední světýlko, když šlapete). Aby měl čím dynamo napájet, zapojil ho přes obyčejný zvonkový transformátor (krabičku, která mění proud ze zásuvky na slabší a bezpečnější — používá se třeba u domovních zvonků).
Skleněné formičky, do kterých se gel odléval, si vyfoukal sám.
Na Štědrý den 1961, odpoledne, mu jeho žena Linda pomáhala v kuchyni stroj zapnout. Otto vlil gel do formičky. Motorek z bicyklu zabzučel. Stavebnice Merkur se začala točit. A když všechno utichlo, ležely v misce první čtyři měkké hydrogelové čočky světa.
Otto si je hned zkusil dát do očí. Nebyly přesně na jeho dioptrie — ale nepálily. Nevyháněly mu slzy. Skoro je necítil.
O pár dní později podal Otto patent. Než skončil leden, vyrobil přes sto dalších čoček. Postavil si lepší stroje — pořád z Merkuru, jen měly víc otočných ramen a místo bicyklového dynama používal silnější motor z gramofonu (přístroje, na kterém se točila gramofonová deska a hrála hudba).
A už v prvních čtyřech měsících roku 1962 vyrobil s Lindou doma v kuchyni pět a půl tisíce kontaktních čoček.
Z té domácí kuchyně se zrodil vynález, který dnes nosí v očích lidé po celém světě. Měkké kontaktní čočky — věc, díky které miliony krátkozrakých lidí vidí svět ostře a přitom skoro necítí, že něco v očích mají — se začaly vyrábět všude. V Americe, v Japonsku, v Německu.
Otto Wichterle žil dál ve své práci. Stal se po revoluci v roce 1990 prvním porevolučním předsedou Československé akademie věd. Zemřel osmnáctého srpna 1998 ve Stražisku, malé moravské vesnici.
A nechal po sobě dvě věci. Jednu mají v očích lidé, kteří nevidí dobře — měkkou čočku, která je nepálí.
A druhou si může vzít každé dítě, které si dnes hraje s Merkurem nebo s jinou stavebnicí. Že když si něco postavíš sám, můžeš s tím změnit svět. I kdyby to mělo začít na kuchyňském stole. I kdyby ti všichni říkali, že to nepůjde. I kdyby to bylo o Vánocích, když ostatní rozbalují dárky — a ty místo toho šroubuješ k sobě dvě plechové součástky a doufáš, že se začnou točit.