Nicholas Winton: vlaky naděje z Prahy

V prosinci 1938 se mladý Angličan Nicholas Winton chystal na lyže do hor. Měl naplánovanou dovolenou ve Švýcarsku, sbalený kufr a těšil se na sníh. Pár dní před odjezdem mu ale zavolal kamarád Martin a řekl: „Nicku, nejezdi lyžovat. Přijeď za mnou do Prahy. Stalo se tu něco strašného a my potřebujeme každého, kdo umí přemýšlet."

Nicholas tehdy pracoval v Londýně v bance. Bylo mu dvacet devět let, narodil se v anglické rodině s židovskými kořeny a měl rád lyže, šachy a šerm. Místo lyží si ale vzal kabát a jel do Prahy.

V Praze našel věc, na kterou nikdy nezapomněl. Ve městě a kolem něj byly tábory plné rodin, které musely utéct z německého pohraničí — z míst, která si tehdejší Německo právě zabralo. Maminky, tatínkové a hlavně děti spali v promrzlých barácích a nikdo nevěděl, co s nimi bude. Nicholas hned věděl jednu věc: po těch dětech půjde Hitler dál.

Nicholas přišel na nápad, který mu zpočátku skoro nikdo nevěřil. Co kdyby ty děti odjely vlakem do bezpečné Anglie? Tam by je každého ujala nějaká hodná rodina, aby u ní bydlely, dokud válka pomine.

Vrátil se domů a usadil se ke kuchyňskému stolu. Maminka mu pomáhala. Psal stovky dopisů — vládám, ministrům, novinám. Britská vláda nakonec souhlasila s jednou podmínkou: každé dítě musí mít předem připravenou anglickou rodinu, která se o něj postará, a ke každému dítěti musí někdo složit padesát liber. (Padesát liber tehdy bylo hodně peněz — skoro stejně, jako kdyby dnes někdo za každé dítě dal víc než čtyřicet tisíc korun.)

Nicholas si sehnal fotografie pražských dětí a nechal je vytisknout v britském časopise Picture Post. (Časopis Picture Post byl něco jako velký obrázkový týdeník — listovali si ho lidé po celé Anglii.) Pod každou fotkou stálo: „Kdo si vezme tohle dítě?" Telegramy a dopisy začaly chodit z celé Anglie. Lidé psali: „Naše rodina si vezme tu malou holčičku v kožíšku." „My máme volnou postel pro toho chlapce se šálou."

Na jaře a v létě 1939 začaly z pražského hlavního nádraží vyjíždět zvláštní vlaky. V kupé seděly děti — někdy úplně malé, někdy už skoro velké — a každé mělo kolem krku cedulku se svým jménem a číslem. Dveře vagonu se zavřely, mávalo se z okénka, maminky a tatínkové na peronu mávali zpátky a slibovali, že přijedou brzy taky.

Vlaky jely přes Německo, pak lodí přes Lamanšský průliv až do Londýna na nádraží Liverpool Street. Tam na děti čekaly anglické rodiny s cedulkami se stejnými jmény, jaká měly děti kolem krku. Někdo se trefil hned, někdo se chvíli rozhlížel — a pak si každé dítě někdo odvedl domů.

Takových vlaků se Nicholasovi a jeho přátelům podařilo vypravit osm. Společně přivezly do Anglie šest set šedesát devět dětí.

Na první září 1939 byl připraven další vlak. Měla jím z Prahy odjet poslední skupina — dvě stě padesát dětí. Maminky jim ráno zavázaly tkaničky, daly do kapsy svačinu a doprovodily je na nádraží.

Jenže zrovna toho rána Hitler napadl Polsko a začala druhá světová válka. Hranice se zavřely a vlak už z nádraží nevyjel. Většinu těch dvou set padesáti dětí už pak nikdo nikdy neviděl.

Nicholas o tom mluvil těžko. Říkal, že myšlenka na vlak, který nestihl odjet, ho nikdy neopustila.

Po válce se Nicholas vrátil k normálnímu životu. Oženil se s dánskou dívkou jménem Grete, kterou poznal v Paříži, měli rodinu a žili v anglickém městečku Maidenhead. O Praze a vlacích doma nemluvil. Skoro vůbec. Skoro padesát let.

Až jednou v roce 1988 si Grete uklízela na půdě a v rohu pod prachem našla starý hnědý kufřík. Otevřela ho a uvnitř bylo silné album: stránka za stránkou, fotografie dětí, jejich jména, jména rodičů, adresy anglických rodin, dopisy maminek z Prahy. Grete to celý večer pročítala a pak se manžela zeptala: „Nicku — proč jsi mi to nikdy neřekl?"

Pár měsíců nato pozval Nicholase do studia britský televizní pořad That's Life! (česky asi „Takový je život"). Moderátorka Esther Rantzenová mu pomalu listovala v jeho starém albu před kamerami a ukazovala lidem doma, kdo byli ty děti na fotkách.

Pak Nicholas seděl uprostřed publika a Esther se obrátila k řadám diváků: „Je tu dnes večer někdo, kdo vděčí za svůj život tady panu Wintonovi? Pokud ano, prosím, postavte se."

Kolem Nicholase se nejdřív zvedla jedna paní, pak druhá vedle ní, pak třetí, pak celá řada. Nakonec stála skoro celá řada za ním a před ním. Byly to ty děti z pražských vlaků — jen už dávno dospělé, s vlastními dětmi a vnoučaty doma. Nicholas se pomalu rozhlížel, sundal si brýle a začal si utírat oči. Bylo to poprvé v životě, co je všechny viděl pohromadě.

Když se ho potom novináři ptali, jestli si připadá jako hrdina, Nicholas se vždycky usmál a říkal skoro stejnou větu: „Proč z toho děláte takovou velkou věc? Jenom jsem trochu pomohl — byl jsem prostě na správném místě ve správnou chvíli."

Nicholas dostal později od anglické královny rytířský titul a od českého prezidenta nejvyšší vyznamenání, jaké Česko uděluje cizincům — Řád Bílého lva. Jenom o sobě nikdy nemluvil rád. Mnohem radši mluvil o těch dětech a o jejich vnoučatech, kterých už jsou dnes po celém světě tisíce.

Sir Nicholas Winton zemřel v červenci 2015. Bylo mu sto šest let. A pokud spočítáš všechny děti, vnoučata a pravnoučata po těch šesti set šedesáti devíti zachráněných dětech, vyjde ti, že na světě dnes díky jednomu skromnému Angličanovi a jeho hnědému kufříku žije přes šest tisíc lidí, kteří by jinak nikdy nebyli.