Muhammad Ali a ukradené kolo

Bylo to v Americe, ve městě Louisville, v jednom říjnovém dni v roce 1954. Klukovi, který v té chvíli ještě nevěděl, že jednou bude na celém světě slavný, bylo dvanáct let. Jmenoval se Cassius Clay. (Později si změnil jméno na Muhammad Ali — to jméno asi znáš.)

Ten den měl s sebou to nejvzácnější, co měl: nové červené kolo značky Schwinn. (Kola Schwinn byla v Americe v padesátých letech taková, po kterých toužil skoro každý kluk — pevný rám, lesklý lak, blatníky jako z výlohy.) Cassius dostal kolo od táty k Vánocům a chodil okolo něj jako kolem pokladu.

S kamarádem se vydal do velké budovy v centru Louisvillu, kde se konal každoroční trh. (V Columbia Auditorium se každý podzim pořádal Louisville Home Show — výstava, kam rodiny chodily obdivovat nové ledničky a nářadí a kde dostávaly zdarma popcorn a limonádu.) Kolo nechali venku.

Když Cassius večer vyšel ze sálu, srdce mu kleslo až do bot. Tam, kde nechal kolo, byl jen prázdný kus chodníku. Nikde nic. Ani kousíček červeného laku. Někdo mu ho prostě vzal.

Klukovi se nahrnuly slzy do očí. Ale brzy se ty slzy proměnily v něco jiného — v opravdu velikánský vztek. Zaťal pěsti a začal hlasitě vykřikovat, že až toho zloděje najde, „nakope" mu zadek. Anglicky říkal slovo whup — znamená to „pořádně přetáhnu, zmlátím" v takovém zlobivém, klukovském smyslu.

Někdo mu poradil, že dole ve sklepě budovy je policista. Cassius se rozběhl po schodech do podzemí budovy.

Ve sklepě Columbia Auditorium byla zvláštní místnost. Ve dne tam bylo ticho, ale večer to tam vonělo potem, prachem a kůží. Z trámů visely těžké pytle, na zemi byl boxerský ring. (Boxerský ring je čtvercová plocha ohraničená lany, kde se boxeři spolu utkávají.) Říkalo se tomu Columbia Gym.

Vedl ji muž jménem Joe Martin. Ve dne pracoval jako policista, večer učil děti boxovat. Když se rozzuřený dvanáctiletý kluk vřítil do dveří, Joe zrovna stál uprostřed sálu a měl na sobě uniformu.

Cassius mu pověděl o kole. Vyprávěl, co všechno tomu zloději udělá, až ho chytí. Mával rukama, dupal, byl rudý jako rajče. Joe Martin si ho v klidu prohlížel.

A pak řekl větu, kterou si Cassius pamatoval do konce života. Joe ji o mnoho let později zopakoval do mikrofonu novináři:

„Než budeš vykládat, jak někoho zmlátíš, měl by ses napřed naučit, jak se vlastně bojuje."

(Before you start talking about whupping somebody, you'd better learn how to fight.)

Druhý den ráno přišel Cassius do Columbia Gym znova. Tentokrát ne nadávat, ale trénovat. Joe Martin mu navlékl rukavice, ukázal mu, jak se stojí, jak se kryje obličej, jak se vyhýbá ranám.

Cassius byl drobnější než ostatní kluci v sále. Ale měl něco, co Joe Martin nikdy předtím u žádného svého svěřence neviděl — pracoval každý jediný den. Když ostatní šli domů, on cvičil dál. Když ostatní spali, on si v hlavě představoval rány a kroky.

Za pouhých šest týdnů od první lekce nastoupil Cassius do svého úplně prvního zápasu. Krátký souboj v televizním pořadu Tomorrow's Champions (Šampioni zítřka). A vyhrál. Pár ran, pár kroků, a najednou bylo jasné: tohle není obyčejný kluk.

Joe Martin ho pak trénoval šest let. To červené kolo se nakonec ukázalo jako ten nejcennější dárek, jaký kdy Cassius dostal — a to ho dokonce nestihl ani moc dlouho používat.

Když bylo Cassiovi osmnáct, vyrazil na olympiádu do Říma a přivezl si odtud zlatou medaili. (Olympijské hry jsou největší sportovní soutěž na světě — koná se jednou za čtyři roky a sjíždějí se na ni sportovci ze všech zemí.) Pak zápasil dál a dál a ve dvaadvaceti letech se stal mistrem světa v boxu v těžké váze.

V tu dobu už se mu neříkalo Cassius. Změnil si jméno na Muhammad Ali. A v ringu se pohyboval tak lehce a hbitě, že o něm jeho kamarád z rohu ringu, Drew Brown, řekl jednu větu, která zůstala slavná dodnes:

„Vznáší se jako motýl, bodá jako včela."

(Float like a butterfly, sting like a bee.)

Muhammad Ali tu větu pak v rozhovorech opakoval pořád dokola a celý svět si ji zapamatoval. Když se na něj díváte na starých záběrech, je to opravdu jako sledovat motýla, který občas štípne.

Muhammad Ali později vyprávěl, že kdyby tenkrát ten zloděj nepřišel a nevzal mu kolo, asi by se nikdy nestal boxerem. Možná by se učil malovat reklamní cedule jako jeho táta. Možná by byl něčím úplně jiným.

Ale kvůli červenému Schwinnu, kvůli vzteku, kvůli policistovi ve sklepě, který se nesmál a místo nadávek nabídl rukavice — kvůli tomu všemu se z malého rozzlobeného Cassiuse stal jeden z nejslavnějších sportovců, jaké svět kdy viděl.

A když máš někdy chuť pořádně se rozčílit, protože ti někdo něco vzal, vzpomeň si na Muhammada Aliho. Někdy ten největší vztek umí ukázat, kam vlastně patříš.