Mravenečník Lulu a noc v člunu

Paulovi bylo devatenáct, když poprvé vstoupil hluboko do amazonského pralesa. Nepřišel tam jako turista — přišel tam, protože měl pocit, že jestli si pospíší, možná stihne vidět opravdový divoký les dřív, než ho civilizace dohoní. Chtěl najít obrovské anakondy, ty draky skryté v bažinách, a strážit je, dokud ještě existují.

Místo toho mu Amazonie do náručí položila něco mnohem menšího. A mnohem křehčího.

Někdo přinesl do tábora osiřelé mládě mravenečníka. Maličké zvíře s dlouhým čumáčkem a srstí na hlavě jako rozcuchaný vějíř. Paul ho pojmenoval Lulu. (Mravenečník velký, Myrmecophaga tridactyla, žije v Jižní Americe a slouží přírodě jako živý vysavač na mravence a termity.) A v tu chvíli se Paulův svět smrskl do velikosti jednoho tepajícího srdce.

Mravenečníci mláďata nosí na zádech. Lulu ale matku neměl — a tak si vybral Paula. Lezl mu po nohách, šplhal po tričku a usínal mu na hrudi. Každou noc spal s Paulem ve stanu, schoulený nad jeho srdcem.

Venku se do plachty opíral takový déšť, že vám z něj vibrovaly uši. Vítr ohýbal koruny stromů, žáby v močálech vyřvávaly jako orchestr. A uvnitř, v té malé bublině tepla, dva tvorové.

Ráno měli rituál. Paula nikdy nebudil budík — budil ho lepkavý, neuvěřitelně silný jazyk mravenečníka, který mu Lulu strkal hluboko do nosu, jako by zkoumal, kde jsou v jeho velkém spícím tátovi schovaná termitová hnízda. (Mravenečníkův jazyk je dlouhý až šedesát centimetrů a pokrytý lepkavými sliny — proto se mu mravenci a termiti tak ochotně lepí.)

Paul později říkal, že v té chvíli pochopil, co znamená být něčí celý vesmír. „Byl jsem jeho tátou, jeho stromem, jeho celým světem. V místě, kde se vás každá druhá věc snaží sežrat nebo otrávit, jste si museli stačit."

V té době Paul trávil hodiny tím, že seděl pod obřími pralesními velikány a koukal nahoru. Některé z těch stromů jsou tak staré, že stály už ve chvíli, kdy do Jižní Ameriky připluli první mořeplavci z Evropy. (Některé amazonské druhy se dožívají i tisíce let — jsou to skutečné mrakodrapy života.)

Lulu se kolem nich batolil a hledal v hlíně mravence. Paul ho sledoval a říkal si jednu věc: tenhle malý tvor je kousek něčeho mnohem většího. Když se zachrání Lulu, zachrání se kousek lesa. Když se zachrání kousek lesa, zachrání se kousek planety. Všechno je propojené jako kořeny stromů pod nohama.

Roky v džungli udělaly s Paulovým tělem zvláštní věc. Bylo silné, opálené, naučené přespat na zemi i v sítí. Ale jeho imunita byla unavená — moc dlouho bojovala s pralesovými parazity. Když ho přepadla horečka, museli ho odvézt do nemocnice ve městě, aby udělali testy na dengue. (Dengue je tropická nemoc přenášená komáry, pro kterou v té době v Peru ještě nebyla očkování běžně dostupná.)

A právě tam, v té sterilní nemocnici uprostřed civilizace, ho potkal jeho skutečný nepřítel. Drobounká bakterie, které lékaři říkají MRSA. (Je to bakterie, která se naučila být odolná vůči běžným antibiotikům, a obvykle žije právě v nemocnicích — proto je tak zákeřná.)

Začalo to nenápadně. Malé svědění na tváři, drobný pupínek. Ale za pár dní se Paul podíval do zrcadla a poznal, že se nedívá na sebe. Tvář měl horkou, oteklou, neposlušnou. Antibiotika, která bral, nezabírala. Cítil, jak ho každý den bere víc síly.

Lékař v táboře byl vážný. „Musíš okamžitě do nemocnice. Velké, opravdové. Jinak to nepřežiješ."

Paul se podíval na Lulu, který mu spal na klíně, a zavrtěl hlavou.

„Když odejdu, kdo ho nakrmí? Kdo ho ohřeje? Lulu beze mě umře."

Byl to nemožný moment. Buď se zachrání Paul a Lulu zůstane sám v lese. Nebo zůstane s Lulu a Paul nestihne dorazit k pomoci.

Sedl si k notesu a začal psát dopis rodičům. Nebyl smutný — byl tichý. Snažil se jim vysvětlit, že naše planeta je jako velká vesmírná loď a že on se rozhodl podržet jeden z jejích nejmenších zázraků. Že ho ten malý tvor s lepkavým jazykem dovedl k tomu nejdůležitějšímu rozhodnutí svého života.

A pak se rozhodl jinak. Najde způsob, jak zachránit oba. Lulu předá do rukou, kterým věří. A sám se vydá na cestu.

Řeka byla v té době vysoká, kalná a běsnila. Z výše proudu se valily celé kmeny stromů tlusté jako autobus. Vzduch byl tak horký a vlhký, že se dýchal jako polévka. (V období dešťů řeky v Amazonii stoupnou klidně o deset metrů a unesou všechno, co jim přijde do cesty.)

Paul si lehl na dno člunu. Byl vyčerpaný, pomalý, ale v hlavě měl jediný obrázek — Lulu. Lulu, který spal v rukou kamarádky, která mu slíbila, že o něj bude pečovat, dokud se Paul nevrátí.

Motor člunu bzučel, kapky deště bubnovaly do plachty nad hlavou. Paul cítil, jak hranice mezi jeho horečkou a horečkou pralesa pomalu mizí. Byl součástí Amazonie. Amazonie byla součástí jeho.

A pak, kdesi v noci, usnul.

Když Paul konečně dorazil na newyorské letiště JFK, vypadal jinak. Tvář pokrytá jizvami, oči ještě plné horečky, kůže poznamenaná tím, čím prošla. Stál uprostřed té neonové, čisté civilizace a vypadal jako někdo, kdo právě přišel z úplně jiné planety.

Celník u pultu se na něj podíval, ztuhl, a v obličeji se mu objevila čistá hrůza. Zavolal policistu. Policista přišel, prohlédl si Paula, podíval se na jeho pas, znovu na Paula — a zavrtěl hlavou.

„Buddy, what the fuck?" zeptal se. Kámo, co se ti stalo?

Paul se málem rozesmál. Co se mu stalo? Nedalo se to říct jednou větou. Amazonie si ho označila. Vzala mu kůži, barvy, kus zdraví. Ale taky mu dala kus sebe — kus, který už mu nikdo neodebere.

V americké nemocnici dostal silnější léky a po týdnech se zotavil. Tvář mu zůstala poznamenaná, ale žil. A v hlavě měl pořád jednu jedinou otázku: jak je Lulu?

Lulu přežil. Paulovi přátelé v pralese se o něj postarali, krmili ho mravenci a termity, ohřívali ho v náručí v noci. Mravenečník vyrostl, naučil se chodit po lese sám a jednoho dne se vrátil tam, kam patřil — do divočiny.

Paul říká, že kdyby ten šílený cyklus zrodu a zániku v Amazonii znovu prošel, udělal by to úplně stejně. Protože v životě jsou chvíle, kdy musíte vsadit hodně, abyste zachránili jeden malý zázrak. A jeden malý zázrak, jak Paul zjistil, je vlastně celý vesmír.

Někde v Amazonii možná dodnes chodí po lese mravenečník s dlouhým lepkavým jazykem a hledá termity. A někde v New Yorku chodí kluk s jizvami v obličeji a vypráví o tom, jak ho jedna malá srdíčková ranička naučila, co znamená být něčí strom.