Mravenci legionáři rozebírají stan

Paul vypráví, že ne každá noc v Amazonii je dobrodružství jako z filmu. Některé noci jsou prostě jen dlouhé. A jedna z nejdelších v jeho životě začala docela obyčejně — postavil si stan, zalezl dovnitř a chtěl spát.

„Tohle je jedna z těch nocí, kdy si říkám, proč tuhle práci vlastně dělám," směje se Paul, když na to vzpomíná. „Jsou dvě hodiny ráno, snažím se usnout, a venku je asi deset milionů mravenců."

Ne ledajakých. Mravenců legionářů.

Mravenci legionáři jsou v amazonském pralese něco jako pochodující armáda. Nejdou kolem potichu — táhnou v dlouhých zástupech a všechno, na co cestou narazí, dokáží společnými silami rozebrat na kousky. A té noci si vybrali jako cíl Paulův stan.

„Vyřezávali do nylonu díry velikosti listu," popisoval Paul. „Doslova odnášeli kusy stanu pryč do tmy."

Když svítil baterkou ven, viděl, jak malí dělníci v dlouhé řadě pochodují s útržky jeho stanu na hřbetech. Jako by si stěhovali nový dům. Po chvíli byly díry tak velké, že by jimi prostrčil pěst.

A to byl zrovna ten problém.

Jakmile se ve stanu objevily díry, všechno ostatní z amazonské noci se rozhodlo, že to vypadá uvnitř pohodlněji než venku.

Paul přejížděl kuželem světla z baterky kolem dokola a počítal: mravenci, termiti, komáři, nějaké stonožky. (A potom hmyz, který ani neuměl pojmenovat — a Paul je člověk, který umí pojmenovat opravdu hodně hmyzu.)

Jeden mravenec ho štípl přímo do ucha. Paul si sáhl na hlavu a tiše si povzdechl. „Tohle není kempování. Tohle je stěhování celé Amazonie ke mně do stanu."

Paul ležel ve spacáku a přemýšlel. Do svítání zbývaly čtyři hodiny. Kdyby vylezl ven, čekala by ho mračna komárů. Navíc venku pršelo, takže by za pár minut byl promočený skrz naskrz. A kdyby zůstal ve stanu — no, ten už dávno nebyl tak úplně stanem, spíš děravou lodí.

Tak dělal jediné, co se v takové chvíli dá: rozsvěcoval baterku, oprašoval ze sebe brouky, a počítal minuty do rána. Občas se i zasmál. „Někdy si postavíte stan na špatném místě," říkal pak druhý den, „a bohové džungle se rozhodnou, že to bude přesně ta noc, kdy si vás vychutnají."

Když se konečně rozednilo, mravenci pochodovali dál svojí cestou, jako by se nic nestalo. Stan vypadal jako velký krajkový ubrus. Paul se napil teplého čaje, podíval se na slunce vycházející nad korunami stromů a usmál se.

V Amazonii to tak chodí. Někdy vás příroda nechá jen tak procházet. A někdy si rozebere váš stan na kousky, aby vám připomněla, kdo je tu doma.

Paul zabalil zbytky stanu, zavolal na svůj tým a vyrazil dál. Protože ráno v džungli vždycky znovu začíná. A další noc — kdo ví, kdo si zase přijde na návštěvu.