Daniel Tipelt
Wolfgang Amadeus Mozart: turné Evropou v šesti letech
Dvacátého sedmého ledna 1756 se v rakouském městě Salcburk narodil chlapeček. Maminka Anna Maria a tatínek Leopold mu dali jméno Wolfgang. (Doma mu říkali Wolferl — to znamená malý Wolfgang.) Bydleli ve třetím patře úzkého žlutého domu v ulici Getreidegasse. Před nimi se v rodině narodilo už šest dětí, ale většina z nich zemřela ještě jako miminka. Z celé rodiny zbyli nakonec jen dva sourozenci — Wolfgang a jeho starší sestra Maria Anna. Doma jí říkali Nannerl. Byla o čtyři a půl roku starší — narozená v červenci 1751.
Tatínek Leopold byl houslista a hudební skladatel u salcburského arcibiskupa. Doma měl klavír (přesněji cembalo — to je takový starý druh klavíru, kde do strun nebijí kladívka, ale struny jemně cinkají, jako když na ně někdo brnkne nehtem). Leopold učil Nannerl hrát na cembalo a Nannerl byla šikovná — když jí bylo sedm, hrála už složité skladby.
A malý Wolferl, který tehdy chodil teprve okolo sukně, vždycky vyskočil na židličku vedle sestry a poslouchal. Když Nannerl vstala, sahal malými prstíky na klávesy a hledal souzvuky, které právě slyšel. Tatínek se nejdřív smál, pak začal poslouchat — a pak se mu rozšířily oči. Tříletý kluk opakoval melodie, co slyšel jen jednou.
Když bylo Wolferlovi pět let, neuměl pořádně ani psát, ale už skládal vlastní skladby. Tatínek si je zapisoval do sešitku po Nannerl — dnes ten sešit existuje, říká se mu „Nannerlin notový sešit", a první Wolfgangovy skladbičky tam jsou doopravdy napsané.
Tatínek Leopold seděl večer v Salcburku, díval se na své dvě děti a říkal si: „Tohle nemůže zůstat v jednom městě. Lidé musí vidět, co tyhle děti umí."
A vymyslel plán, který by dnes asi žádný rodič nezvládl — naložit ženu, šestiletého kluka a desetiletou holku do kočáru a vyrazit s nimi přes celou Evropu hrát před královnami a králi.
V lednu 1762, když bylo Wolferlovi šest a Nannerl deset, vyrazili poprvé. Cíl: Mnichov, kde vládl bavorský kurfiřt. Cesta kočárem trvala mnoho dní. V kočáru bylo zima, koně museli odpočívat, v hostincích to páchlo. Wolferl s Nannerl si v kočáru hráli na vymyšlenou zem, které říkali „Království zadu" (vážně si ji vymýšleli, mluvili si o jejím králi a kreslili mapu). Když dojeli, hráli na kurfiřtském dvoře — a měli úspěch.
To byla jen rozcvička.
V září 1762 se rodina vydala znovu — tentokrát do Vídně, hlavního města Habsburské říše. Vládla tam slavná císařovna Marie Terezie se svým manželem Františkem Štěpánem. Měli šestnáct dětí (jedna z dcer se jmenovala Marie Antoinetta — té bylo tehdy taky šest, přesně jako Wolferlovi, a později se stala francouzskou královnou).
Třináctého října 1762 předvedli Mozartovi rodinné vystoupení v zámku Schönbrunn. Wolferl si sedl k cembalu a hrál. Pak hrála Nannerl. Pak hráli spolu. A pak se stalo něco, o čem tatínek Leopold doma psal v dopise — „kdybych vám to popsal, řekli byste, že je to pohádka."
Šestiletý Wolferl po koncertě skočil Marii Terezii na klín, chytil ji kolem krku a pořádně ji políbil. (Tohle si Leopold opravdu zapsal v dopise. Ne legenda — doložené.) Císařovna, místo aby se urazila, se prý smála.
A pak prý císařovna sama vymyslela zkoušku. Položila přes klávesy cembala plátno, aby Wolferl na klávesy neviděl, a řekla: „Tak — teď nám zahraj." Wolferl strčil ruce pod plátno a hrál vesele dál, jako by ani nic přes klávesy nebylo. Dospělí kolem nevěřili svým očím.
Jenže to nestačilo. Tatínek Leopold se rozhodl, že děti uvidí celá Evropa. Devátého července 1763 rodina vyrazila ze Salcburku na cestu, která trvala tři a půl roku. Wolferlovi bylo sedm, Nannerl skoro dvanáct.
Cesty byly tehdy něco úplně jiného než dnes. Žádné vlaky, žádná letadla. Kočár, koně, hostince. Z města do města trvala cesta klidně týden. Když pršelo, kola se bořila do bláta. Děti často stonaly — na cestě si Wolferl odnesl několik nemocí, jednou skoro umřel. Tatínek psal domů úzkostné dopisy.
A přesto pokračovali. Mnichov. Augsburg. Mannheim. Frankfurt. Brusel. Paříž. Všude koncerty, všude poklonky před šlechtou. Wolferl hrál a hrál — někdy šest hodin denně —, k tomu se po cestě učil noty psát, skládal své první symfonie (ano, v osmi letech napsal celou symfonii — hudbu pro velký orchestr).
V Paříži hráli před francouzským králem Ludvíkem XV. v zámku ve Versailles. Hned na nový rok 1764. Sedmiletý Wolferl sedí u královského cembala. Kolem stojí král, královna, dvořané v parukách. A on hraje, jako kdyby celý život seděl jen tady.
V dubnu 1764 přepluli kanál La Manche (úžinu mezi Francií a Anglií) lodí. Wolferlovi bylo z mořské nemoci pořádně bídně. Ale jakmile vystoupili v Doveru a dojeli do Londýna, čekal je další koncert — tentokrát před anglickým králem Jiřím III. a královnou Charlotte.
V Londýně bydleli patnáct měsíců. A tam Wolferl potkal člověka, který ho ovlivnil na zbytek života — slavného skladatele Johanna Christiana Bacha. Byl to syn ještě slavnějšího Johanna Sebastiana Bacha a v Londýně dělal královně dvorního hudebníka. Pan Bach si malého Wolferla posadil na klín a hráli spolu na cembalo „na čtyři ruce" — pan Bach začal melodii, Wolferl ji dohrál, pan Bach pokračoval, Wolferl chytil nit. Vypadalo to, jako by hrál jeden hudebník — jen ten měl čtyři ruce.
Cesta zpátky netrvala pár dní, ale rok a půl. Přes Haag, Amsterdam, Utrecht, ještě jednou Paříž, Ženevu, Curych a další Mnichov. Někdy bylo dětem tak špatně, že koncerty museli odložit o měsíce. Ale vždycky se uzdravily a zase hrály.
V Haagu byla Nannerl tak nemocná, že už dostala poslední pomazání (to je obřad, který se dává umírajícím). Přežila. Pak onemocněl i Wolferl — tak vážně, že několik týdnů nevstal z postele. Tatínek seděl u jeho lůžka a modlil se.
Devětadvacátého listopadu 1766 kočár konečně zastavil v Salcburku. Wolferlovi bylo už deset, Nannerl patnáct. Dům v Getreidegasse je čekal stejný jako tři a půl roku předtím. Ale děti to už nebyly stejné. Wolfgang viděl víc paláců než většina lidí za celý život. Uměl francouzsky, italsky, hrál na klávesy i housle, složil několik symfonií a desítky skladeb. A bylo mu deset let.
Mozart se za svůj život (zemřel pátého prosince 1791, bylo mu jen 35) stal jedním z největších skladatelů všech dob. Napsal opery (Kouzelná flétna, Don Giovanni, Figarova svatba), klavírní koncerty, mše, 41 symfonií. Když dnes v koncertních síních po celém světě někdo zahraje jeho hudbu, posluchači zatají dech.
Ale když si představíš toho šestiletého kluka ve Vídni, jak skáče císařovně na klín a hraje na cembalo s plátnem přes klávesy — uvědomíš si jednu věc:
Někdy tě tvoje vášeň postaví před krále, dřív než se naučíš pořádně psát. A někdy tě stojí strašně moc — dlouhé cesty, nemoci, ztracené dětství v kočáře. Wolfgang Mozart nezvolil tuhle cestu sám — vybral mu ji tatínek. Ale když u toho byl, dal do toho všechno, co měl.
A to všechno bylo, jak se ukázalo, dost na to, aby ho lidé poslouchali ještě po dvou stech padesáti letech.