Štories

Daniel Tipelt

Mo Farah: chlapec, který nebyl Mo

6 min čtení
Kluk, který se jmenoval Hussein

Tenhle příběh začíná v zemi, která se jmenuje Somálsko — vlastně přesněji v části, které lidé říkají Somaliland. Je to kraj na východě Afriky, kde svítí prudké slunce, kde rostou trnité keře a kde děti běhají bosé po prašné cestě za kozami. Tam se v roce 1983 narodil malý chlapec. Maminka mu dala jméno Hussein Abdi Kahin.

Hussein měl bratry a sestry. Měl rád fotbal. Měl rád, když navečer vyšly hvězdy a celá vesnice ztichla. Ale když byl Hussein ještě malý, do vesnice přišla válka. (Válka je, když se lidé místo dohadování začnou střílet. A když se válka rozeběhne, tak ničí všechno — pole, domy, rodiny.) Husseinův tatínek Abdi během toho násilí zahynul. Hussein zůstal sám s maminkou a sourozenci a po čase ho maminka poslala k příbuzným dál od domova, aby tam byl v bezpečí.

A pak — když mu bylo asi devět let — se stalo něco, co později vyprávěl celému světu. Hussein nesedl do bezpečí. Hussein sedl do letadla, které ho zavezlo úplně někam jinam, než kam slíbili.

Letadlo, které letělo do Londýna

Jedna paní, kterou Hussein před tím nikdy neviděl, mu řekla, že ho veze za rodinou do Evropy. Přijdeš do nového domu, budeš mít teplé jídlo, budeš chodit do školy. Tak se to klukovi řeklo.

Místo toho ho ta paní v Londýně (hlavním městě Velké Británie) odvedla do cizího bytu, vzala mu z kapsy lísteček s telefonem na maminku — a roztrhala ho.

A pak Husseinovi řekla: „Od teď se jmenuješ jinak. Od teď jsi Mohamed Farah." Krátce Mo.

Hussein nevěděl, proč. Až mnohem později pochopil, že existoval skutečný kluk jménem Mohamed Farah a že jeho papíry — pas, doklady — někdo použil, aby Husseina nepoznali. Bylo mu devět. Místo školy ho dali umývat nádobí, koupat cizí děti a uklízet jejich domácnost. Pokoj měl maličký. Když plakal, řekli mu, že když to někomu řekne, nikdy už neuvidí svoji rodinu.

A tak malý Hussein, který se teď musel jmenovat Mo, mlčel.

Trojúhelník, který nikdo nečekal

Asi po dvou letech ho ti lidé konečně poslali do školy. Šel do školy ve čtvrti Hounslow na západě Londýna a později nastoupil na Feltham Community College. Anglicky skoro neuměl. Když ho učitelé poprvé viděli, mysleli si, že je tichý kluk, který nerozumí. Ve skutečnosti to byl kluk, který nemůže nic říct.

Ale jedna věc mu v té škole svítila jako pochodeň. Tělocvik. Když Mo dostal na tělocviku míč nebo trasu kolem hřiště — najednou se mu rozsvítily oči. Najednou mu nikdo nic nezakazoval. Najednou byl rychlejší než ostatní.

A na tu rychlost si jednoho dne všiml učitel tělesné výchovy. Jmenoval se Alan Watkinson.

„Tenhle kluk by měl běhat"

Alan Watkinson si všiml, že Mo dokáže běžet dlouho, klidně a bez bolesti. Vzal ho na atletické závody a podržel ho tam, i když Mo občas zlobil. (Občas se totiž schovával, občas neposlouchal, občas si přivlastnil cizí kopačky. Byl to kluk s velkým bolavým srdcem, který nikdy nezažil normální rodinu.)

Watkinson vyslechl, co se Mo doma děje. Sám se vyděsil. Pomohl Mo přestěhovat se k jiné — somálské — rodině, kde bylo bezpečno. A pomohl mu vyřídit britské papíry, aby mohl konečně závodit za Velkou Británii. (Na jméno Mohamed Farah, protože pod tím jménem byl v zemi zapsaný. Stalo se z toho jméno, které mu zůstalo dodnes.)

Mo trénoval. Pršelo, mrzlo, foukalo — Mo běžel. Někdy se chytil za bok a zoufal si. Jindy se smál. A pomalu se z chlapce, kterého chtěli umlčet, stával jeden z nejlepších běžců na světě.

Londýn 2012: zlato a slzy

V roce 2012 se v Londýně konaly olympijské hry. (Olympiáda je největší sportovní svátek na světě, koná se jednou za čtyři roky.) Ze všech chlapů, kteří chtěli ten den vyhrát závod na 10 000 metrů, jeden vyrostl ve stejné londýnské čtvrti, kde předtím tajně myl nádobí.

Mo Farah vyhrál. A o týden později vyhrál i závod na 5 000 metrů. Dvě zlaté medaile v jedněch hrách. Diváci na stadionu vstávali ze sedaček a křičeli, až se třásl stadion.

Po cíli se Mo zastavil, ruce si dal nad hlavu do tvaru písmene M a usmál se. Lidé tomu začali říkat „Mobot". Stalo se z toho gesto, které opakovaly děti od Londýna po Mogadišu.

A nikdo z těch diváků tehdy ještě nevěděl, kdo Mo doopravdy je.

Rio 2016: a ještě jednou

Za čtyři roky, v brazilském Riu de Janeiru, se olympijské hry konaly znovu. A Mo Farah znovu vyhrál obě dlouhé tratě — 5 000 i 10 000 metrů. Čtyři zlaté olympijské medaile dohromady. Britská královna mu poté udělila titul „sir", což znamená velikou poctu (asi jako kdyby ti starosta řekl „od teď ti tu silnici pojmenujeme po tobě").

Mo se stal jedním z nejslavnějších běžců planety.

„Jmenuji se Hussein"

A pak, v roce 2022, udělal Mo Farah něco, co skoro žádný slavný sportovec neudělá. Postavil se před kamery filmařů z BBC (to je britská televize) a řekl pravdu.

Řekl: „Skutečné jméno, které mi rodiče dali, je Hussein Abdi Kahin."

Řekl, že jako dítě nebyl v Británii dobrovolně. Že byl obětí obchodu s lidmi (to je, když někdo s dětmi nakládá jako se zbožím — odveze je daleko a nutí je pracovat zadarmo). Řekl, že roky musel hrát chlapce, kterým nebyl.

Lidé čekali, že ho úřady potrestají za falešné papíry. Místo toho ho pochválili za odvahu. Britský úřad oznámil, že jeho občanství zůstává platné, protože všechno udělal jako malé dítě, kterému nikdo nedal na vybranou.

A Mo dodal jednu krásnou větu: „Mám dnes rodinu. Mám děti. A když je vidím, vím, proč jsem promluvil."

Co po něm zůstalo

Možná tě napadne otázka. Jak je možné, že kluk, který byl v devíti letech sám v cizí zemi, bez maminky, bez školy, bez svého jména — jak je možné, že z něj vyrostl mistr světa?

Mo Farah na to odpověděl po svém. „Jediné, co mě v té době zachraňovalo, bylo běhání," řekl. Když běžel, nikdo ho nemohl umlčet. Když běžel, byl konečně sám sebou.

A taky tu byl Alan Watkinson. Učitel tělocviku, který nepřehlédl tichého kluka v zadní řadě. Učitel, který se zeptal: „Jak se doma máš?" — a nešel pak domů, dokud Mo neměl bezpečnou postel.

Hussein, který se musel stát Mo, dnes ukazuje dětem na celém světě, že i z nejtmavšího startu se dá doběhnout do cíle. Že kdo má v sobě dlouhý dech, jednou dorazí. A že ten, kdo si tě v dětství všimne a podá ti ruku, je někdy stejně důležitý jako celý olympijský stadion.

Sources
Zdroj: Podle dokumentu BBC 'The Real Mo Farah' (2022) a navazujícího zpravodajství BBC News a The Guardian. Z research-mandátu [SHT-419](/SHT/issues/SHT-419).