Daniel Tipelt
Misty Copeland: Balet z motelu
Desátého září 1982 se v Kansas City ve státě Missouri narodila holčička. Jmenovala se Misty Copeland. Když byly Misty dva roky, sedla její maminka Sylvie s dětmi do dálkového autobusu Greyhound a odjela přes celou Ameriku až do Kalifornie — do města San Pedro u Tichého oceánu.
Maminka Sylvie vychovávala děti sama. Bylo jich šest. Misty byla nejmladší. Sylvie chodila do několika prací najednou, jen aby mohla koupit jídlo. Stěhovali se z místa na místo — k přátelům, k známým, a někdy nikam.
Když bylo Misty dvanáct let, rodina skončila v motelu, který se jmenoval Sunset Inn ve městě Gardena poblíž San Pedra. (Motel je takový jednoduchý hotel u silnice — pokoje jsou většinou malé, s postelí a koupelnou, a lidé v nich obvykle bydlí jen na pár nocí.) Sylvie si s šesti dětmi pronajala dva malé pokoje. Místa bylo tak málo, že Misty a její sourozenci spali na gauči nebo na podlaze.
Misty si ale uměla představit, že je někde úplně jinde. Když si hrála s bráchy a ségrami na balkónku motelu, představovala si, že zábradlí je její baletní madlo — taková dřevěná tyč, které se baletky drží, když cvičí. (Baletní madlo používají tanečnice po celém světě, aby si na něm rozcvičily nohy.) Misty ještě nikdy v životě nebyla v opravdovém baletním sále. A přesto už uvnitř něco tušila.
Bylo jí třináct. Jednoho dne ji starší sestra Erica vzala do klubu pro děti, kterému se v Americe říká Boys and Girls Club — bezplatné odpoledne pro děti, kde si můžeš hrát, kreslit, zpívat. V klubu zrovna probíhala lekce baletu zdarma. Učila ji paní jménem Cindy Bradley.
Misty si sedla stranou a koukala. Neměla baletní úbor. Neměla špičky. Nikdy v životě netancovala. A přesto, když Cindy vyzvala děti, ať to zkusí, Misty se postavila — v ponožkách a teplákách, na podlaze obyčejné tělocvičny s košem na basket.
Cindy Bradley se na ni dívala, jak zvedá nohu. A pak se dívala znovu. A znovu. A pak udělala něco, co se v baletu nestává: řekla mamince, ať dceru pošle za ní do studia, že ji bude učit zadarmo.
Cindy Bradley měla své vlastní baletní studio. Jmenovalo se San Pedro Dance Center. Protože Misty neměla peníze na taxi ani jízdné, Cindy ji každý den vyzvedávala u školy a vozila ji na trénink.
V baletu se má za to, že děti nesmí stoupat na špičky dřív než po několika letech tréninku. Špičky jsou tvrdé saténové boty s dřevěnou špicí — a kdyby si je dítě obulo moc brzy, mohlo by si zničit chodidla. Misty ale měla něco, co učitelé baletu vidí jen jednou za život: přirozeně dokonalou stavbu těla. Klenutá chodidla, dlouhé nohy, neuvěřitelnou ohebnost.
Po třech měsících Cindy řekla: „Misty, dnes si obuješ špičky." Misty se postavila na špičky. A stála.
Cindy později řekla, že nikdy nikoho neviděla učit se balet tak rychle. Misty se naučila za pár měsíců to, co se jiné holčičky učí roky.
V Americe v devadesátých letech byly skoro všechny baletky na velkých scénách bílé. Misty byla černoška. Když chodila do baletní školy, někteří lidé jí říkali: „Baletky musí mít útlé tělo, dlouhý krk, světlou pleť. To není pro tebe."
Misty si tato slova pamatovala celý život. A nedala se. Říkala si: „Když to nikdo přede mnou neudělal, udělám to já. Aby se mohly dívat jiné holčičky a věděly, že to jde."
Když bylo Misty sedmnáct, přijala ji American Ballet Theatre — slavný baletní soubor v New Yorku. (Říká se mu zkráceně ABT. Je to jeden z nejvýznamnějších baletních souborů na světě, podobně jako třeba Národní divadlo v Praze, jen mnohem větší.)
Nejdřív tančila ve Studio Company — to je takový mladý soubor, kde se baletky teprve učí pracovat s velkým orchestrem a s velkým jevištěm. O rok později ji vzali do hlavního souboru, do corps de ballet — to je sbor tanečnic, které tančí spolu v zástupech za sólisty.
A pak Misty léta a léta tančila, dřela, padala, vstávala znovu. Někdy si zranila nohu. Někdy ji bolela záda. Někdy si říkala, že už nemůže. Ale vždycky si vzpomněla na ten balkón motelu Sunset Inn, kde si jako dvanáctiletá držela tyče zábradlí a představovala si, že je v sále.
A pak přišel den, na který čekala šestnáct let. Třicátého června 2015 se Misty Copeland stala principal dancer — prvním tanečníkem souboru. (Principal dancer znamená nejvyšší pozici v baletu. Je to ta tanečnice, která tančí hlavní role: princeznu Auroru, Julii, Odettu z Labutího jezera.)
A nejen to. V pětasedmdesátileté historii American Ballet Theatre se stala úplně první černoškou, která tuto pozici v souboru kdy získala.
Po vystoupení, kdy se to dozvěděla, jí lidé v zákulisí tleskali. Misty plakala. A někde v Kalifornii, v motelu, kde už dávno nebydlela, dál stálo to dřevěné zábradlí, u kterého všechno začalo.
Když dnes nějaká holčička někde v Americe — nebo v Praze, v Brně, v Ostravě — sedí na balkóně malého bytu a drží se zábradlí, jako by to bylo baletní madlo, je tu Misty. Misty jí říká: Nezáleží na tom, kde bydlíš. Nezáleží, jakou máš barvu pleti. Nezáleží, kdy začneš.
Misty Copeland začala baletit ve třinácti, v ponožkách, na hřišti s basketbalovým košem. A přesto se z ní stala jedna z nejslavnějších baletek světa.
A tak když ti někdo řekne, že už je pozdě, nebo že to není pro tebe, vzpomeň si na holčičku z motelu Sunset Inn.