Milan Hejný: matematika jako hra

Bylo to někdy ve čtyřicátých letech dvacátého století. Pan Vít Hejný byl učitel matematiky a tížila ho jedna velká záhada. Jeho žáci uměli příklady ze sešitu. Přišlo-li ale na úlohu, kterou tam ještě neviděli — zastavili se jako sochy. Jako by jim někdo najednou odebral klíče od dveří.

Vít Hejný přemýšlel: jak to, že žák zvládne dvacet příkladů, a pak selže na jedenadvacátém, protože vypadá trochu jinak? Odpověď začal hledat společně se svým malým synem Milanem, který se narodil v roce 1936 v slovenském městě Martin.

Milan u toho byl od začátku. V tatínkově pracovně sledoval, jak otec pokrývá stránky zápisky o tom, jak děti přemýšlejí. A začal přemýšlet taky.

Malý Milan matematiku miloval, ale ne tak, jak ji milují soutěžní hráči šachů. Nebavilo ho jen rychle počítat. Bavilo ho proč. Proč platí toto pravidlo? Kde se vzalo? Dá se na to přijít sám?

Vystudoval matematiku a fyziku na Karlově univerzitě v Praze. Brzy začal sám učit — a záhada, která trápila jeho otce, nezůstala jen tatínkova. Stala se Milanovou.

Vyzkoušel to na vlastních žácích. Místo aby jim pravidlo vysvětlil, dal jim hádanku. Místo aby ukázal postup, nechal je, ať se proplétají vlastní cestou — a sledoval, jak si pomalu, ale jistě staví v hlavě svůj vlastní obraz matematiky. Jako skládačku puzzle.

A fungovalo to.

Hejného způsob výuky dostal svůj název: Hejného metoda. (Metoda je způsob, jak se dělá nějaká práce — například jak učit.) Stojí na jednoduchém přesvědčení: co si dítě samo objeví, to si pamatuje. Co mu jenom řeknete — zapomene.

Hodiny matematiky podle Hejného nevypadají jako přednáška. Vypadají spíš jako hra s pravidly. Děti dostávají úlohy, nad kterými musí opravdu přemýšlet. Pak si ve třídě povídají o tom, jak na to přišly — každý svou cestou. Učitel nepřednáší. Naslouchá, ptá se a nechá žáky, ať si sami řeknou, co si myslí.

Jedna z oblíbených her se jmenuje Krokování. Děti chodí po třídě, krokují — jeden krok, dva kroky, tři — a přitom se učí o číslech, vzdálenostech a souřadnicích. Matematika je najednou v nohách, ne jenom v hlavě.

Milan Hejný se stal profesorem na Pedagogické fakultě Karlovy univerzity v Praze. Celý život zkoumal, jak se děti učí. A všímal si věcí, které jiní přehlédli.

Třeba příběh dívky Žanety. Žaneta dostala ve škole zadání a tvůrčím způsobem ho trochu upravila — přišla na vlastní cestu, jak úlohu vyřešit. Jenže přísná paní učitelka ji za to potrestala. „To není správně. Takhle jsme to nedělali."

Hejný takové příběhy sbíral a přemýšlel nad nimi. Říkal, že ve školách se někdy děti naučí jednu věc navíc — naučí se nebýt odvážné. Naučí se, že je bezpečnější dělat to, co říká učitel, než zkusit vlastní nápad.

Jenže odvaha zkoušet a ptát se — to je přesně to, co matematiku dělá živou.

V roce 2013 udělal profesor Hejný něco zvláštního. Společně se svou vnučkou Annou Kuřík Sukniakovou založil organizaci, které říkají H-mat. Její úkol byl jednoduchý: pomáhat učitelům, kteří chtějí učit matematiku jako hru, ne jako biflovací trénink. (Biflovat znamená opakovat věci nazpaměť, aniž bys rozuměl, proč platí.)

H-mat začal pořádat kurzy pro učitele. Vydával učebnice. A školy začaly přistupovat jedna po druhé. Dnes Hejného metodu nebo její části používá víc než osm set základních škol v České republice.

To je hodně dětí, které si každé ráno sedají do lavic — a místo aby se bály, jestli zapomněly správný postup, přemýšlejí, jak si poradí po svém.

Milan Hejný jednou v životě pochopil, co tížilo jeho otce. A rozhodl se to změnit. Ne pro sebe. Pro každé dítě, které si kdy řeklo: „Já na matematiku nejsem."