Michael Jordan: kluk, kterého nevzali do týmu

V malém americkém městě Wilmington, kousek od oceánu, vyrůstal kluk, který měl basketbal nejradši na světě. Jmenoval se Michael. Měl čtyři sourozence a nejradši ze všeho běhal po dvorku za bráchou Larrym, který hrál basket o něco lépe než on. (Wilmington leží v Severní Karolíně — to je stát na východním pobřeží Spojených států, kde rostou borovice a v moři plavou delfíni.)

Michael Jordan se narodil 17. února 1963. Když byl ještě malý, nikdo netušil, že se z něj jednou stane jeden z nejslavnějších sportovců planety. V té době to byl jen kluk, který skákal pod košem na dvorku a snil o tom, že bude jednou hrát s těmi velkými.

Když bylo Michaelovi patnáct a chodil na střední školu Laney High School, přihlásil se do školního basketbalového týmu. Tedy do toho hlavního, kterému se v Americe říká varsity — to jsou ti nejlepší ze školy, kteří hrají proti jiným školám.

Měřil 5 stop a 11 palců — to je něco přes 180 centimetrů. Pro patnáctiletého kluka to není málo. Ale na varsity tým ho trenér nevybral. Řekl, že je moc malý. Vzal místo něj jiného kluka, který byl o pořádný kus vyšší.

Michael musel zůstat v takzvaném junior varsity týmu — to je takový druhý, mladší tým, kde se hraje, ale není to ten slavný. Když to Michael zjistil, šel domů, zavřel se v pokoji a plakal. Bylo to první velké zklamání jeho života.

Jenže Michael se nevzdal. Naopak. Začal něco, co dělají málokteří — vstával dřív než ostatní spolužáci, šel do tělocvičny ještě před začátkem vyučování a tam sám trénoval. Driblování, střelba, skoky. Pořád dokola, jeden míč, jeden koš, prázdná tělocvična.

V juniorském týmu zatím rostla legenda. Michael dával jednu trefu za druhou. V některých zápasech nasázel přes čtyřicet bodů sám — to je tolik, co dohromady celý ostatní tým. Lidé ve městě začali chodit na zápasy juniorů jen kvůli němu.

A pak se přihlásilo léto. To léto bylo zvláštní. Michael vyrostl o čtyři palce — to je deset centimetrů. Najednou tam stál kluk vysoký 6 stop a 3 palce (přes 190 cm), opálený od slunce, s rukama silnýma od těch ranních tréninků.

Když začal nový školní rok, Michael se ke trenérovi vrátil. Tentokrát ho do varsity vzali. A v prvním zápase za hlavní tým dal Michael 35 bodů. Pětatřicet. (Pro představu: dobrý hráč v takovém zápase dá osm, deset bodů. Pětatřicet je číslo, kterému se v hale tleská vestoje.)

V posledních dvou letech na střední škole měl Michael v průměru víc než 25 bodů na zápas. Vybral si tehdy taky číslo na dres — třiadvacítku. Tohle číslo ho pak provázelo celý sportovní život.

V posledním ročníku ho pozvali do takzvaného McDonald's All-American Game — to je zápas, kam se sjedou nejlepší středoškoláci z celých Spojených států. A z malého kluka, kterého trenér ještě nedávno nevzal do týmu, byl najednou jeden z nejlepších studentů basketbalu v zemi.

Po střední škole šel Michael studovat na University of North Carolina (česky bychom řekli Univerzita Severní Karolíny). Hrál tam pod trenérem Deanem Smithem.

A pak přišel rok 1982. Michael, tehdy ještě prvák, hrál finále amerického univerzitního mistrovství proti silnému týmu Georgetown. Pár vteřin před koncem byla jeho univerzita o bod pozadu. Míč doletěl k Michaelovi. Vyskočil, vystřelil — a koš spadl. Jeho tým vyhrál o jeden jediný bod. (Univerzitní finále se hraje před milióny diváků u televize. Trefit takový poslední koš za takového hluku je něco jako dát gól v posledních vteřinách finále mistrovství světa.)

V roce 1984 si Michaela vybral profesionální tým Chicago Bulls. (Bulls znamená „býci". V Severní Americe má každé velké město svůj profesionální basketbalový tým.)

S Chicagem získal Michael během své kariéry hned šest mistrovských titulů v lize NBA — to je jako šestkrát vyhrát mistrovství světa. Pětkrát ho v lize zvolili nejlepším hráčem sezóny (říká se tomu MVP). A protože uměl skákat tak vysoko, až to vypadalo, že chvíli visí ve vzduchu, dostal přezdívku Air Jordan — „Vzdušný Jordan". Pojmenovali po něm i tenisky, které dodnes lidé nosí po celém světě.

Možná si říkáš, jak je vůbec možné, aby z kluka, kterého nevzali do týmu, byl nakonec nejslavnější basketbalista planety. Sám Michael na to později řekl jednu důležitou větu:

„Smířím se s tím, že prohraju. Každý někdy prohraje. Ale nesmířím se s tím, že bych to nezkusil."

(V originále: „I can accept failure. Everyone fails at something. But I can't accept not trying.")

Možná to znělo zvláštně z úst někoho, kdo vyhrál tolikrát. Ale Michael věděl, o čem mluví. Pamatoval si, jaké to je, když tě trenér nevezme do týmu. Pamatoval si tu prázdnou tělocvičnu ráno před školou, kdy ostatní ještě spali a on tam stál sám s míčem.

Takže až ti někdy někdo řekne, že jsi na něco moc malý, moc pomalý, moc něco — vzpomeň si na kluka z Wilmingtonu, který šel domů, zavřel se v pokoji, a pak vstal a šel trénovat.