Matka Tereza: paní v bílém sárí

V daleké zemi zvané Makedonie, ve městě Skopje, se v roce 1910 narodila holčička. Rodiče jí dali jméno Agnes Gonxha Bojaxhiu. Doma jí ale říkali jen Gonxha, což v jejím rodném jazyce znamená „poupátko". (Albánci, ke kterým její rodina patřila, jsou národ z hor nedaleko Jadranského moře.)

Agnes vyrůstala v rodině, kde se hodně modlilo a hodně pomáhalo. Maminka často vařila o jednu porci navíc — a nosila ji někomu, kdo si jídlo nemohl dovolit. Když se Agnes ptala, kdo to je, maminka odpovídala: „Někdo z naší velké rodiny." Pro maminku byli totiž všichni hladoví lidé součástí rodiny.

Když bylo Agnes osm let, tatínek náhle zemřel. Bylo to smutné — ale maminka rodinu udržela pohromadě a dál pomáhala lidem v okolí. A Agnes si někde úplně vzadu v srdci řekla, že jednou pomůže taky.

Ve dvanácti letech Agnes poprvé pomyslela na to, že by se chtěla stát misionářkou. (Misionář je člověk, který odejde do daleké země, aby tam pomáhal lidem.) V té době do Skopje přicházely dopisy od misionářů z Indie a Agnes je hltala. Indie pro ni byla pohádkové místo plné slonů, řek a lidí, kteří potřebovali pomoc.

Když jí bylo osmnáct, sbalila si malý kufřík a navždy odjela z domova. Vstoupila do Sester loretánských v Irsku — to je společenství řeholnic, které posílají sestry učit a pomáhat až do Indie. (Řeholnice je žena, která se rozhodne věnovat celý svůj život pomoci druhým, místo vlastní rodině.)

V Irsku se Agnes začala učit anglicky a vybrala si nové jméno — Tereza. Pak nastoupila na loď a vyplula do Indie. Maminku už nikdy v životě neviděla.

V Indii sestra Tereza nastoupila jako učitelka v dívčí škole v Kalkatě. (Kalkata, dnes Kolkata, je obrovské město na východě Indie u řeky Hugli.) Učila zeměpis a dějepis a žila uvnitř krásné školy obehnané vysokou zdí.

Za zdí kláštera byl ale úplně jiný svět. Ulice Kalkaty byly plné lidí, kteří neměli kde spát, neměli co jíst a nikdo se o ně nestaral. Tereza je viděla pokaždé, když jela vlakem nebo procházela bránou. Sedmnáct let učila a celých sedmnáct let se nemohla zbavit myšlenky: Co s tím můžu udělat já?

10. září 1946 seděla Tereza ve vlaku. Vlak ji vezl do horského města Dárdžiling v Himálajích, kam jezdila každý rok na duchovní cvičení. (Dárdžiling je městečko vysoko v horách, slavné čajovými plantážemi a výhledem na zasněžené štíty.)

Vlak hrkal, vagón se houpal, za okny ubíhala krajina. A Tereza najednou věděla, co má udělat. Později o té chvíli mluvila jako o „volání ve volání" — měla pocit, že má opustit klášter a žít rovnou mezi nejchudšími. Sama o tom řekla: „Měla jsem odejít z kláštera a pomáhat chudým a žít mezi nimi."

Trvalo skoro dva roky, než jí to církev povolila. Tereza prosila a čekala trpělivě. Nikdy se nevzdala.

Když konečně dostala povolení, udělala podivnou věc. Sundala si tmavé řeholní šaty a oblékla si obyčejné sárí — dlouhý kus bílé bavlněné látky se třemi modrými proužky podél okraje. (Sárí je tradiční indický oděv: jeden kus látky, který se elegantně obtočí kolem těla.) Vypadala jako kterákoli chudá indická žena.

Z kláštera odešla skoro bez ničeho. Měla pár drobných v kapse, růženec v ruce a žádný plán, kde bude spát. (Růženec je šňůrka korálků, kterou křesťané používají při modlení.) Začala tím, že na jednom volném prostranství usedla pod strom a začala učit slumové děti psát první písmena do prachu. Žádná tabule. Žádné lavice. Jen hůlka, prach a děti, které do té doby nikdy ve škole nebyly.

K sestře Tereze brzy přibyly další mladé Indky. Říkaly jí Matka Tereza a chtěly dělat to, co ona. Tak založila novou skupinu řeholnic — Misionářky lásky. Jejich pravidlo bylo jednoduché: oblékat se jako nejchudší, jíst jako nejchudší a být tam, kde je nejvíc potřeba.

V roce 1952 Tereza udělala další odvážnou věc. Indické úřady jí svěřily starou prázdnou budovu vedle jednoho chrámu v Kalkatě, a ona z ní udělala dům, kterému se začalo říkat Nirmal Hriday — Čisté srdce. Byl to první dům, kam si Misionářky lásky braly umírající lidi z ulice.

Tereza chodila po Kalkatě a hledala ty, kterých se všichni báli dotknout. Lidi tak nemocné a hladové, že už neměli sílu vstát. Brala je do náručí, koupala je, krmila je teplou polévkou. A když nemohli být zachráněni, držely je Misionářky za ruku, dokud žili.

Tereza později vyprávěla o jednom muži, kterého takhle přinesli z ulice. Když umíral v čistém pokoji, podíval se na sestry a tiše řekl: „Žil jsem jako zvíře v ulici, ale zemřu jako anděl." Pro Terezu to byla největší odměna na světě.

K domu pro umírající brzy přibyly další domy — pro malomocné (lidi nemocné leprou, kterých se ostatní báli), pro opuštěné děti, pro staré lidi, kteří nikoho neměli.

V roce 1979 Tereze v daleké Indii zazvonil telefon. Dostala Nobelovu cenu míru — jednu z nejvyšších poct na světě. Bylo to milé, ale Tereza by raději zůstala doma a chodila po ulicích Kalkaty. Letěla do Norska jen proto, aby to nebylo neslušné.

Na slavnostní večeři pro tisíc hostů Tereza paní organizátorky poprosila o jednu věc: ať tu velkou hostinu vůbec nedělají. Ať za ty peníze raději nakrmí chudé. Tisíc večeří v Oslu se proměnilo na patnáct tisíc večeří v Kalkatě.

Ve svém projevu Tereza řekla větu, kterou si lidé pamatují dodnes: „Láska začíná doma." A taky: „Svatost není luxus pro pár vyvolených, je to prostá povinnost každého z nás."

Matka Tereza pracovala dál až do svých osmdesáti sedmi let. Vedla Misionářky lásky skoro padesát let a viděla, jak se ze čtyř sester v Kalkatě stala obrovská rodina po celém světě.

5. září 1997 v Kalkatě tiše zemřela. Lidé v ulicích, kterým celý život pomáhala, vyšli ven a doprovázeli ji. V roce 2016 ji papež František prohlásil svatou — to znamená, že se podle církve dostala do té nejlepší společnosti dobrých lidí, kteří kdy žili. (Svatý je v křesťanství někdo, jehož život byl tak plný lásky, že se z něj učí všichni ostatní.)

Misionářky lásky dnes pracují ve více než devadesáti zemích. Pořád nosí bílé sárí se třemi modrými proužky. A pořád dělají to, co se Tereza naučila od své maminky ve Skopje: vaří o jednu porci navíc a hledají někoho z té velké rodiny, kdo má hlad.