Mary Anning, lovkyně dinosaurů na pláži

V malém anglickém přímořském městečku Lyme Regis se v roce 1799 narodila Mary. Její rodina byla chudá — tatínek byl truhlář, ale moc peněz to nevynášelo, a tak rodiče skoro neměli na jídlo. Z deseti dětí, které se v té rodině narodily, se dospělosti dožili jen dva — Mary a její starší bratr Joseph.

Když bylo Mary patnáct měsíců, držela ji v náručí sousedka Elizabeth a stála se dvěma kamarádkami pod velkým jilmem. Dívaly se na představení jezdců na koních. Najednou se obloha roztrhla a do stromu uhodil blesk. Tři dospělé ženy zemřely. Ale Mary — maličká, schoulená v náručí — přežila. Sousedé ji odnesli domů, vykoupali v teplé vodě a ona se probrala. Doktor řekl, že je to zázrak.

Předtím byla Mary slabá holčička. Po té noci jako by se v ní něco probudilo. Lidé v městečku si dlouho šeptali, že do ní ten blesk vlil jiskru. (Dnes víme, že blesk nikoho chytřejším neudělá — ale Mary opravdu byla zvědavá, neúnavná a strašně bystrá.)

Tatínek brával Mary a Josepha na pláž pod skalami u Lyme Regis. Tahle pláž totiž skrývá tajemství — kameny tam nejsou obyčejné. Jsou v nich otisky stvoření, která žila už dávno, dávno před tím, než vůbec existovali lidé. (Říkáme jim zkameněliny — to jsou kosti, lastury a tvary dávných zvířat proměněné v kámen, jak ležely v zemi miliony let.)

Tatínek je sbíral a prodával turistům jako suvenýry. „Hadí kamínky" pro lidi, kteří přijeli k moři na výlet. Mary se naučila rozeznávat, který kámen má cenu. Naučila se kladívkem opatrně klepat tak, aby se kost neulomila. Byla to pomalá, tichá práce — ale Mary ji milovala.

Když bylo Mary jedenáct let, tatínek umřel. Rodina měla dluhy a nic v komoře. A tak Mary s bratrem zůstali na pláži sami. Sbírali, klepali, nosili domů — a pak prodávali. Bez těch fosilií by neměli co jíst.

Bylo Mary dvanáct, když bratr Joseph na pláži uviděl něco neuvěřitelného. Z útesu vykukovala obrovská lebka. Ne lebka člověka, ne lebka krávy ani delfína — něco mnohem většího, s dlouhým protáhlým rypákem a očima velkýma jako talíře.

Joseph lebku opatrně vyprostil a odnesl domů. Ale tělo zůstalo ve skále. Mary si vzala kladívko, košík a vrátila se ke skále sama. Trvalo to celé měsíce. Skála byla tvrdá, příliv chodil dvakrát denně, a pokaždé, když se voda vrátila, hrozilo, že kost znovu zaleje. Mary klepala dál.

A pak ho vykutala celého — pět metrů dlouhého „mořského draka". Vědci později vymysleli jméno ichthyosaurus (z řečtiny — „rybí ještěr"). Bylo to zvíře, které plavalo v moři ve stejné době, kdy po pevnině chodili dinosauři, před nějakými dvěma sty miliony let. Bylo to úplně poprvé, kdy někdo takové stvoření vyhrabal celé.

Mary bylo dvanáct. Vědci v Londýně se nemohli vynadivit.

O dvanáct let později, v zimě 1823, Mary objevila ve skále něco ještě podivnějšího. Tělo s tlustými ploutvemi, malou hlavou a krkem tak dlouhým, že se zdálo, že tam někdo přilepil hadovi želví tělo.

Když popis poslala vědcům do Londýna, jeden slavný francouzský přírodovědec rovnou napsal, že to musí být podvod. „Žádné zvíře nemohlo mít takový krk," tvrdil. „Někdo to slepil dohromady."

Mary kostru opatrně zabalila a poslala ji do Londýna. Vědci se sešli, zírali — a zmlkli. Krk byl pravý. Každý jednotlivý obratel seděl tak, jak měl. Mary opravdu našla plesiosaura („podobný ještěrovi"), zvíře, o kterém do té chvíle nikdo netušil, že vůbec existovalo. Francouz se musel omluvit.

A o pět let později, v roce 1828, Mary z útesu vykutala ještě létajícího ještěra — pterosaura. Prvního, kterého kdy někdo našel mimo Německo. Tvor s křídly z kůže, podobný dnešnímu netopýrovi, jen mnohem, mnohem větší.

Mary na pláž nechodila sama. Pořád s ní byl její pes, černobílý teriér jménem Tray. Tray uměl báječnou věc — když Mary něco vykopala, sedl si vedle nálezu a hlídal. Mary mohla odejít pro nářadí nebo zavolat někoho na pomoc, a věděla, že Tray u kosti zůstane, dokud se nevrátí.

V říjnu 1833 se ale stala hrozná věc. Mary klepala pod útesem a Tray seděl pár kroků od ní. Najednou se z útesu utrhl kus skály a spadl přesně tam, kde stál pes. Mary o Trayovi později napsala dopisem kamarádce: „Skála spadla a zabila ho v jediném okamžiku přímo před mýma očima, u mých nohou. Stačil jen okamžik, abych potkala stejný osud."

Mary plakala. Tray byl jediný kamarád, který jí na pláži nikdy neřekl, že má jako žena raději zůstat doma. Od té doby chodila Mary opatrněji — ale chodit nepřestala. Skály ji potřebovaly. A ona potřebovala je.

Mary uměla o fosiliích víc než kdokoli jiný v Anglii. Vědci z Londýna jezdili do Lyme Regis, aby se s ní mohli projít po pláži a poslechnout si, co jim řekne. Učili se od ní, dělali si poznámky — a pak doma napsali odborné knihy. Často v nich vůbec neuvedli, že nálezy patřily Mary.

V té době ženy do vědecké společnosti vůbec nepouštěli. Mary nemohla být členkou žádného institutu, ani když na něj měla větší znalosti než půlka mužů uvnitř. Sama o tom v dopise napsala: „Svět se ke mně chová tak nevlídně, že už se začínám bát všech."

Ke konci života se Mary v dopise jiné vědkyni přiznala, kým se nakonec stala: „Jsem známá po celé Evropě." A měla pravdu. Její jméno se učili sběratelé fosilií v Německu, v Americe i ve Francii. Královna Viktorie jí poslala peníze. Geologická společnost jí — poprvé v dějinách ženě — udělila roční rentu, aby měla z čeho žít.

Mary Anning zemřela v roce 1847, ještě než jí bylo padesát let. Nikdy nestudovala na univerzitě. Nikdy neuměla psát učené latinské názvy. Jen chodila po pláži s kladívkem a košíkem, čekala, co jí moře vyplaví, a klepala do skály, dokud se neukázal další zázrak.

Dnes se v Londýně, v Přírodovědném muzeu, můžeš podívat na jejího ichthyosaura. Visí tam ve velkém sále. Lidé se zastavují, koukají nahoru — a možná si některý z nich vzpomene na malou holčičku z Lyme Regis, do které jednou uhodil blesk a která se pak vydala hledat draky ve skalách.