Marie Curie: tajné studium v noci

V listopadu 1867 se v polské Varšavě narodila malá Maria Skłodowská. (Tehdy ještě Polsko neexistovalo jako samostatný stát — západní část obsadili Němci a Rakušané, východní část Rusové. Varšava patřila pod ruskou nadvládu.) Maria byla nejmladší z pěti dětí. Tatínek Władysław učil na gymnáziu matematiku a fyziku. Maminka Bronisława vedla školu pro dívky.

Doma se hodně četlo, hodně počítalo a hodně vyprávělo o tom, jak funguje svět. Ale do dětství přišel i velký smutek. Když bylo Marii osm, zemřela jí na tyfus nejstarší sestra Zofia. O dva roky později ulehla maminka s tuberkulózou a brzy nato zemřela taky. Marii bylo deset.

Tatínek dělal, co mohl. Učil děti doma matematiku, fyziku, latinu — a Maria z toho hltala každé slovíčko. V patnácti letech dokončila gymnázium s ohromujícím prospěchem — dostala zlatou medaili jako nejlepší žákyně celé třídy. Mohlo to být velké datum. Ale Maria narazila na zeď: varšavská univerzita v té době ženy nepřijímala.

Pro polskou dívku pod ruskou nadvládou vedla cesta k vysokoškolskému diplomu buď ven z vlasti, anebo do utajení. Maria si zatím zvolila to druhé.

V Polsku se totiž v té době zrodila zvláštní škola. Říkalo se jí Latający Uniwersytet — Létající univerzita. (Létala proto, že nesměla mít stálou adresu. Kdykoli ruská policie vystopovala byt, ve kterém se přednášelo, profesoři a studenti se rychle přestěhovali jinam. Vyučovalo se tajně, většinou večer a v noci.) Maria s ostatními mladými ženami chodila do bytů, knihoven a soukromých salonů. Při svíčkách, šeptem, studovala fyziku, biologii, matematiku. Kdyby se to dozvěděly úřady, hrozilo by zatčení.

Ve dne přitom musela vydělávat. Se starší sestrou Bronisławou, které doma říkali Bronia, uzavřely tichou dohodu: Maria půjde pracovat jako vychovatelka k cizím dětem a každou ušetřenou minci pošle do Paříže, aby si Bronia mohla dovolit studovat medicínu. Až Bronia vystuduje, pomůže pro změnu Marii.

Pět let. Maria učila děti bohaté rodiny na venkově, brzy ráno vstávala, večer pod lampou luštila vědecké knihy a do deníku si psala, že snad jednou bude mít vlastní laboratoř.

Když konečně přišel od Bronie telegram s pozváním, bylo Marii čtyřiadvacet. Sedla do nejlevnějšího vagonu, vzala si na cestu chleba a v listopadu 1891 dorazila do Paříže, na slavnou Sorbonnu. (Sorbonna je jedna z nejstarších univerzit v Evropě a tehdy patřila k pár málo místům na světě, kde mohly studovat i ženy.)

V Paříži si změnila jméno z polské Marii na francouzskou Marie. Pronajala si maličkou podkrovní místnost, kde v zimě voda v hrnku zmrzla. Spávala oblečená ve všem, co měla, aby se zahřála. Místo večeře měla někdy jen kousek másla s chlebem. Ale studovala. A studovala. A o pár let později opustila Sorbonnu s nejlepšími výsledky ve fyzice a krátce nato i v matematice.

V roce 1894 ji jeden polský kamarád seznámil s tichým laskavým francouzským fyzikem jménem Pierre Curie. Pierre vedl malou laboratoř ve škole a uměl měřit věci tak jemně, jak to tehdy málokdo dokázal. Marie a Pierre si pro sebe v té laboratoři rychle našli místo — jeden vedle druhého u stolu, jeden vedle druhého i v životě. V červenci 1895 se vzali.

Krátce předtím jiný vědec, Henri Becquerel, zjistil, že některé kameny obsahující uran vyzařují záhadné neviditelné paprsky. (Uran je těžký kov, který je sám od sebe nestabilní — kousek po kousku se rozpadá a posílá kolem sebe maličké částice. Tomu rozpadání se říká radioaktivita.) Marie si tu záhadu vybrala jako téma své disertační práce. (Disertační práce je obrovský vědecký úkol, který se píše několik let na konci univerzity.) Z hor v Čechách jí přivezli několik tun černého kamene zvaného smolinec. A Curieovi se pustili do práce v jedné staré vlhké kůlně na dvoře vedle školy. Studené dlažby, propadlá střecha, vlastně jen dřevěná bouda. Marie ale později říkala, že tam byli šťastní.

Měsíce a měsíce vařili, drtili, mísili a žíhali kámen ve velkých nádobách. Marie chodila domů s rukama plnýma puchýřů. V noci, když všichni odešli, kůlna v té tmě tajemně světélkovala. (Záření, které z kamenů vycházelo, rozsvěcovalo malé sklíčko a vrhalo slabé modravé světlo. Curieovi se v něm probouzeli jako v pohádkové jeskyni.)

V roce 1898 oznámili světu, že objevili dva úplně nové prvky. (Prvek je základní stavební kostka hmoty — jako železo, kyslík nebo zlato. Tehdy jich lidé znali asi sedmdesát; dnes jich známe víc než sto.) Jeden pojmenovali polonium — podle Polska, vlasti, kterou Marie nikdy nepřestala milovat. Druhý dostal jméno radium, podle latinského slova radius, paprsek.

V roce 1903 dostali Marie a Pierre společně s Becquerelem Nobelovu cenu za fyziku. Marie se stala vůbec první ženou, která Nobelovu cenu kdy získala. Trochu ji to mrzelo — chtěla, aby se mluvilo o její práci, ne o tom, že je žena. Ale úsměv ji prozradil: holčička z Varšavy, která studovala při svíčce, stála najednou na pódiu mezi nejslavnějšími vědci světa.

Pak přišel zlý rok. V dubnu 1906 šel Pierre po pařížské ulici v hustém dešti, uklouzl pod kola koňského povozu a na místě zemřel. Marii bylo třicet osm a zůstala sama se dvěma malými holčičkami — Irène a Ève. Mohla se zhroutit. Místo toho převzala Pierrovo místo profesorky na Sorbonně. Byla úplně první ženou, která tam kdy přednášela.

A v roce 1911 přijela ještě jednou do Stockholmu — pro Nobelovu cenu za chemii, za to, že dokázala radium izolovat v čistém stavu. Stala se prvním člověkem v historii, který získal Nobelovu cenu ve dvou různých vědeckých oborech. Dodnes je v tom velmi vzácná společnost.

Když v roce 1914 začala první světová válka, Marie pochopila, že vědkyně může pomoct víc než kdo jiný. Sehnala obyčejné automobily, do každého z nich namontovala rentgenový přístroj a poslala je přímo na frontu. (Rentgen umí nahlédnout dovnitř lidského těla a ukázat kost nebo střepinu. Pro lékaře u raněných vojáků je to k nezaplacení.) Vojáci té pojízdné vyšetřovně začali říkat petites Curies — malé Curieovy. Marie se naučila řídit auto, opravovat pneumatiky a vyhodnocovat snímky. Po jejím boku jezdila i sedmnáctiletá Irène. Spolu provozovaly přes dvacet pojízdných rentgenů a vyškolily desítky sester pro dvě stě dalších rentgenových pracovišť ve vojenských nemocnicích. Díky tomu přežily tisíce vojáků.

Holčička, která se v deseti letech učila počítat u tatínkova stolu. Studentka, která se po nocích krčila u svíčky a doufala, že na ni nepošlou policii. Vědkyně, která dvakrát stála na pódiu před švédským králem. A laskavá maminka, která ve válce jezdila se starým autem k zákopům.

Maria Skłodowská-Curieová ukázala, že když vás život někam nepouští, můžete prostě začít chodit tajně v noci — a jednou přijdou všichni za vámi.