Lukáš Krpálek: pokorný obr na tatami

Lukáš se narodil v Jihlavě patnáctého listopadu 1990. Doma měl bratra Michala a oba kluci milovali stejnou věc — filmy, kde se hrdinové ohánějí rukama i nohama a křičí divné výkřiky. V rodině měli strýčka, který dělal karate. Lukášovi i Michalovi to připadalo jako úplně nejlepší věc na světě. (Karate je japonské bojové umění, ve kterém se zápasí hlavně rukama a nohama — údery, kopy a bloky.)

Tak si to vysnili. Až budou velcí, budou kopat a sekat rukama, přesně jako strýček. A jako Bruce Lee z filmů, co viděli u televize.

Jednoho dne se rozhodlo, že kluci budou opravdu chodit na bojový sport. Bylo jim šest. Děda — to byl pán, který se o vnoučata staral — si oblékl bundu, vzal Michala s Lukášem za ruce a vedl je do tělocvičny, kde se prý dá zapsat na karate.

Jenže děda si zaměnil dvě věci, které začínají na různá písmena, ale dějí se ve stejných tělocvičnách. Místo na karate přihlásil oba kluky na judo. (Judo je taky japonské bojové umění, ale pěsti se v něm nezatínají — soupeři se chytají za kimona, podrážejí si nohy a snaží se hodit jeden druhého na zem na záda.)

Kluci si toho ze začátku ani nevšimli. Byli šestiletí. Tatami, kimona, japonská slova — všechno vypadalo jako z toho světa, který si vysnili.

Až po měsíci se Lukášovi rozsvítilo, že tady nikdo nekope ani neseká rukou. Tady se padá. Tady se válí po žíněnce. Tady se učí, jak dýchat, když ti někdo zalehne celé tělo.

Krpálek to vzpomínání popsal o mnoho let později takhle: „Děda nás tam chtěl přihlásit, ale omylem nás zapsal na judo. Už na prvním tréninku se nám ale moc líbilo a vlastně až po měsíci nám došlo, že chodíme na judo."

Mohli to vzdát a přejít jinam. Ale tatami jim nějak sedlo. Parta byla dobrá, trenér přísný i hodný zároveň, a oba bratři se začali zlepšovat. Lukáš později rád říkal: „Judo byl nejlepší omyl v mém životě."

Jihlavští kluci časem vyrostli. Michal zůstal u juda jako sparring (sparring je kamarád z tréninku, na kterém zkoušíš všechny své triky, abys byl připravený na zápas) a Lukáš začal cestovat — nejdřív do Brna, pak do Prahy. Měřil dvě dospělé hlavy víc než většina vrstevníků; jednoho dne dorostl skoro do dvou metrů a vážil přes sto kilo. Z malého kluka byl obr.

Jenže obrovi, kterým se Lukáš stal, chyběla jedna věc, kterou by mnozí čekali: tvrdost v očích. Když nastoupil na žíněnku, byl tichý, soustředěný, klidný. Trenéři říkali, že přesně tahle klidná hlava ho dělá nebezpečným — protože nepanikaří. Jen čeká na svůj moment. (V judu to znamená trpělivě čekat, až soupeř udělá chybu, a v ten zlomek vteřiny ho dostat na zem.)

V roce 2014 Lukáš poprvé vyhrál mistrovství světa. A pak začalo to opravdu velké.

V létě 2016 odjel Lukáš do brazilského Ria de Janeira na olympijské hry. Doma na něj čekala manželka Eva a v náručí jim spal úplně čerstvý člověk — synek Toník, kterému bylo sotva pár týdnů. (Toník se narodil 3. července, olympiáda byla v srpnu.)

Lukáš nastoupil ve váze do sta kilo. Zápas po zápase, hod po hodu, se prokousával vzhůru. A ve finále hodil svého soupeře na záda tak čistě, že rozhodčí zvedli ruku okamžitě. Lukáš Krpálek se stal úplně prvním českým i československým judistou, který přivezl z olympiády zlato.

Doma to praskalo nadšením. Telefony v rodině Krpálkových začaly zvonit a zvonit. A zvonit.

Tady přichází druhá kapitola příběhu — a Lukáš o ní mluví možná radši než o té první.

Po Riu se z něj přes noc stal slavný muž. Lidé z televizí, novin, firem, neziskovek — všichni mu chtěli zavolat. Většinou z čísel, která neznal. Krpálek to popsal jednou velmi obyčejnou větou: „Vím přesně, kdy se to zlomilo. Jel jsem autem, zazvonil mobil a já začal být ve stresu."

Doma čekala Eva s malým Toníkem. A Lukáš zjistil něco, co před olympiádou nemusel řešit: že se musí naučit říkat ne. Ne pozvánce na akci. Ne dalšímu rozhovoru. Ne dalšímu „jen na chvilku".

Změnil si telefonní číslo. Ne proto, že by byl namyšlený. Naopak — proto, aby zůstal sám sebou.

V roce 2021 odjel Lukáš na další olympiádu, tentokrát do japonského Tokia. Tam, kde se judo před více než sto lety vymyslelo. Zvolil si tu nejtěžší váhovou kategorii — nad sto kilo — a porazil i tu. Druhé olympijské zlato. Tentokrát v zemi, kde tatami znamená skoro to samé co domov.

Lukáš mohl po Tokiu kohoutit a hřát se ve světle reflektorů. Místo toho se posadil k Evě, vzal do náručí Toníka i mladší Marianu, a zase nepříliš mluvil. Sport miloval, ale rodinu miloval ještě víc.

A když se ho někdo ptá, jak začalo to všechno — to zlato, ty světové tituly, ty stovky zápasů —, Lukáš se obvykle usměje a vrátí se k jedné staré větě o jednom milém omylu. Někdy se nejlepší věci v životě stanou tak, že někdo dospělý prostě splete dvě slova. A zbytek udělají kluci, kteří se nenechají odradit, a tatami pod jejich bosými chodidly.