Louis Braille: šest teček, které mění svět

V roce 1809 se v malé vesnici Coupvray, asi čtyřicet kilometrů od Paříže, narodil chlapeček jménem Louis. Jeho tatínek Simon-René byl sedlář — vyráběl koňské postroje, sedla, kožené opasky a brašny. (Sedlář je řemeslník, který šije a vyřezává věci z kůže.) Tatínkova dílna voněla po kůži a vosku a Louis tam jako malý kluk nejraději strkal nos — chtěl být přesně jako on.

Když byly Louisovi tři roky, vplížil se jednoho dne do dílny, aby si zkusil opravdové nástroje. Vzal do ruky šídlo — to je ostrý kovový kolík, kterým sedláři propichují tlustou kůži. Šídlo mu sklouzlo a poranilo ho do oka. Tatínek s maminkou hned běželi pro pomoc, jenže v té době ještě nikdo neuměl vyléčit zánět očí. Infekce se z jednoho oka pomalu přenesla i do druhého, a než bylo Louisovi pět let, neviděl už vůbec nic.

Rodiče byli z toho moc smutní. Louise ale neopustili ani na chvíli — naopak si řekli, že z něj vychovají kluka, který si bude umět poradit, ať se v jeho životě stane cokoliv.

Tatínek vzal kus prkna a začal do něj zatloukat hřebíčky tak, aby jejich hlavičky tvořily jednotlivá písmenka abecedy. Louis pak prstíkem přejížděl po prkýnku a učil se „číst" po hmatu. (Slovo hmat znamená vnímat něco prsty místo očí.) Za chvilku uměl celou abecedu.

Ve vesnici chodil Louis do obyčejné školy mezi vidící děti. Učitel se mu nestačil divit — Louis si všechno pamatoval podle sluchu, počítal v hlavě a odpovídal nejrychleji ze všech. Byl jedním z nejlepších žáků ve třídě.

Když bylo Louisovi deset let, dostal stipendium na školu, která se ve Francii teprve nedávno otevřela — na Královský institut pro nevidomou mládež v Paříži. (Stipendium znamená, že za chudou rodinu zaplatí školu někdo jiný, aby šikovné dítě mohlo dál studovat.) Roku 1819 nasedl na dostavník a odjel do velkého města.

V institutu byla velká knihovna plná knih, ve kterých byla písmena vytlačená do papíru tak, aby se dala nahmatat prsty. Jenže taková kniha vážila skoro jako kufr cihel a vešla se do ní jen jedna jediná kapitola. Louis si přečetl všechny knihy, co institut měl, a pořád ho to mrzelo — slepých dětí jsou stovky, ale knížek pár.

Jednoho dne přijel do školy bývalý dělostřelecký důstojník Charles Barbier. (Dělostřelec je voják, který obsluhuje velká děla.) Barbier si pro armádu vymyslel zvláštní písmo z teček vytlačených do papíru — vojáci si jím mohli posílat vzkazy v noci, aniž by museli rozsvítit lucernu a prozradit nepříteli, kde leží. Říkal mu noční písmo.

Jenže Barbierovo písmo mělo dvanáct teček v každém znaku, a tolik teček prst najednou nepokryje. Vojáci se v něm pletli a armáda ho odmítla. Louis ale poslouchal a v hlavě se mu rozsvítila myšlenka, kterou nemohl pustit z hlavy: kdyby teček bylo méně, dalo by se to číst i prstem nevidomého.

Louisovi bylo dvanáct, když si sedl, vzal kousek papíru a šídlo — přesně takové, jaké mu kdysi zranilo oko — a začal píchat tečky. Zkoušel dvanáct, deset, osm, dokud nezůstal u šesti. Šest teček, uspořádaných do dvou sloupečků pod sebou. Přesně tolik, kolik se vejde na špičku jednoho prstu.

Z těch šesti teček uměl Louis poskládat všechna písmena abecedy, čárky, tečky i čísla — celkem čtyřiašedesát různých kombinací. Pracoval na tom tři roky. Když mu bylo patnáct, v roce 1824, měl svou novou abecedu hotovou. Dnes se jí na celém světě říká Braillovo písmo.

Louis byl tak šikovný, že ho institut už v sedmnácti letech zaměstnal jako učitele. Učil děti dějepis, zeměpis, matematiku a hru na klavír — sám byl výborný varhaník a hrával na varhany v několika pařížských kostelech. (Varhany jsou velikánský hudební nástroj, který má místo strun stovky píšťal.) Žáci ho měli moc rádi a pod lavicemi si tajně psali Braillovým písmem vzkazy.

Louis nestihl vidět, jak se jeho šest teček rozletělo po světě — zemřel mladý, ve třiačtyřiceti letech, na plicní nemoc, které se říká tuberkulóza. Ale jeho písmo putovalo dál. Dnes ho používají nevidomé děti i dospělí na všech kontinentech — čtou si jím pohádky, zákony i noty. Existuje Braillovo písmo v češtině, v angličtině, v čínštině, v arabštině, dokonce i v zulštině a v albánštině.

Když někde uvidíš na zdi výtahu nebo na krabičce léku malé vystouplé tečky, můžeš si na malého kluka z Coupvray vzpomenout. Ten si jako batole zranil oči v tatínkově dílně — a později vzal stejné malé šídlo, kterým o ně přišel, a vytlačil jím cestu, po které dodnes čtou prsty milionů lidí.