Daniel Tipelt
Laura Dekker: sama kolem světa ve čtrnácti
Dvacátého září 1995 se v přístavu blízko města Whangārei na Novém Zélandu narodila holčička. Ne v nemocnici. Ne doma v posteli. Na plachetnici. Její tatínek Dick byl Nizozemec, maminka Babs Němka, a oba spolu už několik let pluli kolem světa. Když přišel čas, aby se Laura narodila, zakotvili u břehu Nového Zélandu — a tam přišla na svět.
(Nový Zéland je země úplně na druhém konci světa než Česko. Skládá se ze dvou velkých ostrovů uprostřed Tichého oceánu. Aby ses tam dostal z Prahy, musel bys letět skoro celý den letadlem.)
Prvních pět let svého života strávila Laura na moři. Místo dětského pokoje měla úzkou kajutu. Místo zahrady palubu. A místo sousedů z paneláku měla velryby, delfíny a hvězdy nad oceánem. Když rodiče s plavbou skončili a vrátili se do Nizozemska, malá Laura už věděla jedno: jednou se na moře vrátí.
Když bylo Lauře osm let, dostala k narozeninám jednu knížku. Jmenovala se Maiden Voyage a napsala ji Američanka Tania Aebi. Tania v ní vyprávěla, jak se v osmnácti letech sama vydala obeplout svět na plachetnici. Sama. Bez rodičů. Jen ona a oceán.
Laura tu knížku přečetla. A pak znova. A pak ještě jednou. A v hlavě se jí začalo rodit něco, čemu zatím nikdo neříkal plán. Říkalo se tomu spíš sen.
„Tania to dokázala v osmnácti," říkala si Laura. „Já bych to chtěla zkusit dřív."
V deseti letech si sama koupila malou loďku — našetřila si na ni rozvážením novin a hlídáním sousedovic dětí. V jedenácti už sama plula z Nizozemska do Anglie přes Kanál La Manche — to je úzké, ale velmi rušné moře mezi Francií a Anglií, kde se každou hodinu míjí stovky velkých lodí. Rodiče se klepali. Laura se vrátila s úsměvem.
A pak, ve třinácti letech, řekla nahlas to, co jí už dávno hučelo v hlavě:
„Chci obeplout svět. Sama. Já. Laura."
Lauřin tatínek řekl: dobře. Lauřina maminka řekla: dobře. Ale nizozemský stát řekl: NE.
Začalo to v srpnu 2009. Úředníci z Rady pro péči o dítě (to je úřad, který hlídá, aby se rodiče k dětem chovali dobře) usoudili, že nechat třináctiletou holku obeplout svět je nebezpečné. Šli k soudu. Soud rozhodl, že Laura nesmí. A že nad ní převezme dohled stát.
Pro Lauru to bylo jako rána pěstí. Loď měla. Plán měla. Tátu i mámu na své straně měla. Ale dospělí v oblecích, kteří ji nikdy neviděli, jí říkali, co smí a co nesmí.
A Laura se naštvala. Strašně. Tak strašně, že v prosinci 2009 udělala jednu věc, kterou pak hodně litovala. Utekla z domova. Nasedla do letadla do Karibiku a tři dny po ní úřady pátraly po celém světě. Našli ji 20. prosince 2009 na ostrově Sint Maarten — na tom samém ostrově, kam o dva roky později doplula na konci své cesty. Ale to ještě nevěděla.
Po útěku ji vrátili domů. Soudy pokračovaly. Trvaly deset měsíců. Někdy plakala. Někdy se vztekala. Ale jednu věc dělala pořád dokola: připravovala se. Učila se navigaci (umění najít cestu po moři podle hvězd, kompasu a map). Učila se opravovat motor. Učila se vařit na lodi za bouřky.
A pak, 27. července 2010, soud konečně řekl: Dobře, Lauro. Pluj.
Lauřina loď se jmenovala Guppy. (Guppy je malá pestrobarevná rybka, kterou mnoho dětí chová v akváriu.) Byla to dvanáctimetrová plachetnice se dvěma stěžni, ne nová, ne velká, ale dost silná na to, aby zvládla oceán. Laura ji znala od šroubku ke šroubku — sama uklízela palubu, sama spravovala plachty, sama dělala vše, co by jinak dělala posádka deseti lidí.
21. srpna 2010 vyplula z přístavu v Gibraltaru. (Gibraltar je malinké území na jihu Španělska, kde se Středozemní moře setkává s Atlantickým oceánem.) Bylo jí čtrnáct let a jedenáct měsíců.
Na břehu jí mávali rodiče. Novináři fotili. Lidé jí přáli šťastnou cestu. A pak — Guppy zmizela za obzorem.
Co dělá čtrnáctiletá holka sama uprostřed oceánu?
Spí pár hodin v kuse, protože musí každých dvacet minut zkontrolovat, jestli někde neplave velká loď, která by ji nemusela vidět. Vaří si sama — většinou těstoviny, rýži, někdy čerstvou rybu, kterou chytí na udici. Píše si deník. Hraje na flétnu. Mluví sama se sebou. A taky se učí, protože ji nikdo nesmí zbavit školy — má na palubě učebnice matematiky, biologie a angličtiny.
A někdy přijde bouřka. Vlny vysoké jako střechy domů. Vítr, který trhá plachty. Voda, která se valí přes palubu. Pak musí Laura pracovat — připevnit věci, schovat se do kabiny, držet kormidlo. A doufat.
Plula přes Atlantský oceán do Karibiku. Pak přes Panamský průplav (úzká vodní cesta vyhloubená lidmi, která spojuje Atlantský a Tichý oceán) do Pacifiku. Pak přes celý Pacifik na Galapágy, na Tahiti, na Fidži, kolem Austrálie a Afriky a zpátky přes Atlantik.
V dokumentu Maidentrip, který o její cestě později natočili, sama řekla:
„I wanted the storms. I wanted the calms. I wanted to feel loneliness."
Chtěla jsem ty bouřky. Chtěla jsem to bezvětří. Chtěla jsem cítit samotu.
Pět set osmnáct dní po vyplutí — to jsou skoro rok a půl — připlula Guppy zase k tomu samému ostrovu, na kterém ji kdysi našli holandští úředníci. Sint Maarten.
Bylo 21. ledna 2012. Lauře bylo šestnáct let a sto dvacet tři dní. Na molu na ni čekali rodiče, novináři ze všech koutů světa a stovky lidí, kteří chtěli vidět tu holku z lodi.
Když Guppy přirazila k molu, Laura se postavila na palubu, podívala se na davy lidí — a poprvé za rok a půl ucítila, jak málo se jí chce z lodi vůbec slézt.
Stala se nejmladším člověkem v historii, který sám obeplul celou Zemi.
Laura Dekker pak napsala knížku One Girl, One Dream (Jedna holka, jeden sen), kterou si můžeš v dospělosti někdy přečíst. Z deníku, který si během plavby psala, a z videí, která sama natáčela na palubě, vznikl film Maidentrip.
Ale to nejdůležitější, co dětem na celém světě nechala, není ta kniha ani ten film. Je to jedna myšlenka:
Když ti dospělí říkají, že na něco jsi moc malý, neznamená to vždycky, že mají pravdu. Někdy mají. Ale někdy ne. A když cítíš hluboko v sobě, že tvůj sen je správný — že jsi se na něj připravoval, že o něm víš všechno, že máš lidi, kteří ti věří — pak za ním klidně pluj.
I když je oceán velký. I když je vítr silný. I když ti všichni říkají, že to nepůjde.
Protože jednou možná také dopluješ tam, kde tě bude čekat dav lidí, který bude tleskat. A ty se podíváš zpátky a řekneš si: „Tak vidíš, Lauro. Šlo to."