Katherine Johnson: počty, které letěly na Měsíc

V malém městečku White Sulphur Springs v Západní Virginii se 26. srpna 1918 narodila holčička jménem Katherine. A jakmile se naučila čísla, už je z hlavy nepustila.

Později o tom sama říkala:

„Počítala jsem všechno. Počítala jsem schody na cestu, schody do kostela, počet talířů a příborů, které jsem umyla… cokoli šlo počítat, to jsem počítala."

Nepočítala proto, že by musela. Počítala, protože ji to bavilo. Schody před domem, hvězdy na nebi, ptáky na drátech — pro Katherine bylo všechno na světě nějak srovnané do čísel a ona to chtěla vidět.

Katherine byla tak chytrá, že ji ve škole pořád posílali o rok výš. A potom ještě o rok. A ještě.

Když ostatní děti chodily do druhé třídy, Katherine seděla v páté. Když se kamarádky učily psát první písmenka pořádně velká, ona už počítala dlouhé sloupce čísel.

Na střední školu nastoupila už v deseti letech. A v patnácti začala studovat na vysoké škole. (Vysoká škola je škola pro dospělé, kam se obyčejně chodí až po osmnáctých narozeninách. Katherine tam přišla o tři roky dřív.)

Studovala matematiku a francouzštinu na West Virginia State College a v osmnácti už měla diplom v ruce. To je věk, kdy většina lidí teprve maturuje.

Po škole se Katherine vdala, narodily se jí tři holčičky a roky učila děti ve škole — matematiku, čísla, vzorce. Měla to ráda.

Ale v dálce se rodilo něco nového. V Americe začínala raná léta vesmírného závodu: lidé chtěli posílat rakety nahoru, dál a dál, až k Měsíci. A k tomu potřebovali někoho, kdo umí počítat úplně bezchybně.

V červnu 1953, když bylo Katherine pětatřicet, ji vzali do tehdejšího leteckého úřadu NACA, ze kterého se za pár let stala NASA. (NASA je americký vesmírný úřad — ten od raket, satelitů a astronautů.)

Její první pracovní zařazení znělo zvláštně: „computer". (V té době se slovem computer neoznačoval stroj, ale člověk, který počítá. Ženy seděly v dlouhé místnosti u stolů, dostávaly stránky s daty a tužkou na papíře dopočítávaly výsledky, které potřebovali inženýři. Říkalo se jim „lidské počítače".)

V Langley, kde Katherine pracovala, vládla zvláštní pravidla. Ženy do důležitých porad nesměly. Na vědecké zprávy se nepsala jména žen — i když počítaly všechno samy. A Katherine byla černoška v době, kdy v Americe ještě platily zákony o oddělování lidí podle barvy pleti.

Katherine se rozhodla, že si bude říkat o své místo.

„Ženské dělaly, co se jim řeklo. Neptaly se a nešly s tím dál. Já jsem se ptala. Chtěla jsem vědět proč," vyprávěla později.

Začala chodit na porady, kam ji nikdo nepozval. Ptala se inženýrů, proč to a proč ono. A v roce 1960 se její jméno poprvé objevilo na vědecké zprávě — jako první ženy v celém oddělení.

Od té doby napsala nebo spolupodepsala šestadvacet dalších zpráv.

Psal se rok 1962. Astronaut John Glenn se chystal stát prvním Američanem, který obletí Zemi v kosmické lodi Friendship 7. (Friendship znamená anglicky „přátelství" — a sedmička byla pořadové číslo lodi.)

Trajektorie — to je dráha, po které loď poletí — byly poprvé spočítané na elektronickém počítači. Byl to obrovský stroj velikosti skříně, plný blikajících světýlek. Nikdo mu ještě úplně nevěřil.

A tak Glenn před startem žádal o jedinou věc. Řekl o Katherine něco, co se v NASA opakuje dodnes:

„Když řekne ona, že je to dobré, pak jsem připravený letět."

Katherine si sedla ke stolu. Vzala tužku, papír a krok za krokem celé výpočty přepočítala ručně. Den, dva. A potom kývla.

Glenn nastoupil do lodi. Obletěl Zemi třikrát. A vrátil se domů.

Za pár let už NASA snila ještě výš. Měsíc.

20. července 1969 přistál na Měsíci Apollo 11 s Neilem Armstrongem a Buzzem Aldrinem. Aby se tam vůbec dostali a hlavně aby se odtamtud vrátili zpátky, musel někdo spočítat, jak má raketa letět vzhůru, jak má kolem Měsíce kroužit a jak má potom zase najít maličkou modrou Zemi v té obrovské černé tmě.

Tahle čísla počítala Katherine s celým týmem.

A když o rok později letěla mise Apollo 13 a v lodi praskla nádrž s kyslíkem daleko od Země, byla to zase Katherine, jejíž záložní plány pomohly přivést astronauty zpátky živé. O Apollu 13 Katherine později řekla jednoduše:

„Všichni se starali, jak se tam dostat. My jsme se starali o to, jak se vrátit."

Katherine pracovala pro NASA třiatřicet let. Z holky, co počítala schody, byla jedna z žen, díky kterým letěli lidé na Měsíc.

Když odcházela do důchodu, řekla o tom všem jedinou krátkou větu:

„Milovala jsem chodit do práce každý jediný den."

V roce 2015 jí americký prezident Barack Obama předal Medaili svobody — jedno z nejvyšších ocenění, jaké může v USA dostat civilista. Stála vedle něj, drobounká, s úsměvem holky, která pořád ještě počítá.

Katherine Johnson zemřela 24. února 2020. Bylo jí 101 let.

A dětem, které se ptaly, jak to dokázala, vzkazovala krátkou radu, kterou si můžeš zapamatovat na celý život:

„Měj rád, co děláš, a budeš v tom nejlepší."