Jiří Ježek: cyklista na jedné noze

V Praze vyrostl jednou kluk, který nedokázal vydržet v klidu. Jmenoval se Jirka. Pořád někam běžel — na hřiště, na kopec, k řece, na kolo. Bylo mu deset let, žil se svou maminkou a měl jeden tichý sen: jednou se chtěl stát opravdovým sportovcem. Někým, kdo závodí, vyhrává a jezdí po světě.

Nevěděl tehdy, že život mu vlastně dá přesně to, co si přál. Ale ne tak, jak si to představoval.

Byl rok 1985. Jirkovi bylo jedenáct. Hrál si venku na Letné — to je velká pražská čtvrť s parkem, kde děti běhají mezi tramvajovými kolejemi. (Tramvaj je něco jako pomalý vláček, který jezdí přímo po ulicích města a má vlastní koleje uprostřed silnice.)

Stalo se to rychle. Jirka se rozběhl přes silnici, doběhl mezi koleje, otočil se — a zapomněl se podívat na druhou stranu. Tam zrovna jelo velké nákladní auto, Tatra. (Tatra je česká značka obrovských náklaďáků, které vážily mnoho tun.)

Když se Jirka probral, ležel v nemocnici. A jeho pravá noha už pod kolenem nebyla. Doktoři ji museli odstranit, aby zachránili to ostatní.

Později o té chvíli řekl jednu jedinou větu, která všechno vystihla: „Můj životní příběh sice začíná nehodou, která se však stala začátkem úspěšné dlouholeté sportovní kariéry."

V tu chvíli to ale ještě nevěděl. Cítil jen strach. A bolest. A v hlavě otázku: Co teď?

V nemocnici se Jirka rozhlédl kolem sebe. Maminka u jeho postele. Sestřičky. Bílá deka. A pod ní jedna noha místo dvou.

Mohl plakat. Mohl být naštvaný. A asi i byl — chvilku. Ale pak udělal něco zvláštního. Řekl si v duchu jednu větu, která ho dovedla dál: „Hele, nemám nohu, to je v pohodě."

Nebylo to v pohodě. Bylo to strašně těžké. Ale Jirka už tehdy věděl, že fňukáním nohu zpátky nedostane. A tak se rozhodl jinak: bude pokračovat. Naučí se chodit znovu — s protézou. (Protéza je umělá noha vyrobená ze speciálních materiálů. Připevní se k tělu a nahrazuje tu, která chybí. Dnešní protézy umí pružit a běhat skoro jako opravdová noha.)

Naučit se s protézou chodit chvíli trvá. Naučit se s ní běhat trvá ještě déle. A naučit se s ní jezdit na kole? To dokázal jen málokdo na světě.

Jirka vyrostl, vystudoval a začal pracovat — vyráběl protézy pro ostatní lidi, kteří přišli o nohu nebo o ruku. (Když člověk sám prošel něčím těžkým, často umí druhým pomoct nejlépe.) Bylo mu devatenáct.

Tehdy potkal člověka, kterému se říkalo Josef Lachman. Josef byl trenér cyklistů. Podíval se na Jirku a řekl: „Zkus se mnou jezdit. Já vidím, že v tobě něco je."

Jirka si nasedl na kolo. Pravou nohu měl protézu. Levou nohu měl pořád silnou. A šlapal. (Když jeden cyklista šlape jenom jednou nohou, druhá noha mu skoro pomáhá — pedály se točí společně, takže jeden šlap zatáhne druhou nohu nahoru.)

Začalo to opatrně. Pár kilometrů. Pak víc. Pak hodně. Po roce už Jirka jezdil tak rychle, že stíhal i cyklisty se dvěma zdravými nohama. A po čtyřech letech, v roce 1998, odjel na své první mistrovství světa do Ameriky a přivezl si stříbrnou a bronzovou medaili.

To byl jenom začátek.

V roce 2000 odjel Jirka do Austrálie, do města Sydney. Pořádala se tam paralympiáda. (Paralympiáda je velká olympiáda pro sportovce s nějakým hendikepem — třeba pro lidi bez nohy, bez ruky nebo na vozíku. Koná se hned po obyčejné olympiádě, ve stejných stadionech, se stejnými medailemi.)

V Sydney Jirka vyhrál hned dvě zlaté medaile. Jednu v rychlém kilometrovém závodu, druhou ve čtyřkilometrovém stíhacím závodu. Když mu věšeli medaile na krk, hrála česká hymna a Jirka stál vzpřímeně na bedně — na své jedné noze i na své protéze.

Za čtyři roky byla další paralympiáda. V Aténách v Řecku. Jirka přidal další zlato. Pak Peking v Číně (2008) — tam vyhrál hned tři zlaté najednou. A pak Londýn v Anglii (2012) — další zlato.

Když si to spočítáš, máš to: šest zlatých paralympijských medailí. K tomu čtyři stříbrné, jednu bronzovou a šest titulů mistra světa. Žádný paralympijský cyklista v celé historii jich nezískal víc. Jiřího také jako jediného hendikepovaného závodníka oficiálně pozvali na Tour de France. (Tour de France je nejslavnější cyklistický závod světa. Trvá tři týdny a jezdí ho jenom ti nejlepší cyklisté na planetě.) V roce 2013 si Jirka zajel jejich časovku — sedmatřicet kilometrů přes francouzské kopce.

Jiří Ježek pověsil kolo na hřebík v září 2017, po posledním závodě v Praze. Skončil třetí — což na rozloučenou není špatné.

Dnes jezdí po Česku a vypráví dětem ve školách o tom, jak to bylo. Ukazuje jim svou protézu, ukazuje medaile, ukazuje svoji ženu Soňu, která s ním objela celý svět jako manažerka. A říká jim jednu věc, kterou si zapamatovat stojí za to:

„Je velice důležité se v životě nevzdat, i když se stane takové neštěstí."

Jirka taky napsal knihu o svém životě. Jmenuje se Frajer. (Frajer je slovo, kterým se říká někomu, kdo se nebojí, kdo si stojí za svým a kdo se nevzdává — i když je proti němu celý svět.)

A když se ho lidé ptají, jestli by chtěl, aby se ta nehoda na Letné nikdy nestala, Jirka říká zvláštní věc. Říká, že by žil úplně obyčejný život. A že právě ta strašná chvíle, ve které jedenáctiletý kluk vběhl pod náklaďák, ho dovedla na vrchol, o kterém většina sportovců jenom sní.

Někdy se ten největší pád stane začátkem největšího vzletu. Stačí jenom říct si: „Hele, nemám nohu, to je v pohodě. Pojedu dál."