Jesse Owens: čtyři medaile v Berlíně

Jesse Owens se narodil v roce 1913 ve městě Danville ve státě Alabama, na samém jihu Spojených států. Jeho rodiče byli pachtýři — to znamená, že obdělávali pole, které si pronajímali od bílého majitele, a velkou část úrody mu pak odevzdávali. (Pachtýř je farmář, který nepracuje na svém poli, ale na cizím, za smluvený nájem nebo část úrody.) A Jesseho prarodiče se narodili ještě jako otroci — lidé, které někdo koupil, prodal a nutil pracovat zadarmo.

Když bylo Jessemu devět let, rodiče si řekli, že na jihu už pro ně místo není. Sbalili všechno, co měli, a odstěhovali se do Ohia, severněji. Tam Jesse poprvé chodil do školy, kterou mu nepřerušila sklizeň bavlny.

Na střední škole se ukázalo, že Jesse umí běhat jako málokdo. Co závod, to lepší čas. Co rok, to bližší cesta k vrcholu. Když maturoval, posílaly mu nabídky univerzity z celé Ameriky. Jesse si vybral Ohio State University.

Jenže když na univerzitu nastoupil, řekli mu rovnou: „Na koleji bydlet nesmíš." (Kolej je dům hned vedle školy, kde studenti spí a jí.) A taky: „Stipendium nedostaneš." (Stipendium jsou peníze, které škola dává nadaným studentům, aby si při studiu nemuseli vydělávat.) Důvod byl jediný: Jesse byl černoch. Tehdejší Spojené státy měly pravidla, podle kterých černí studenti měli míň práv než bílí.

A tak si Jesse přivydělával, jak se dalo — obsluhoval výtah, čerpal benzin, pomáhal v knihovně. A mezi směnami chodil trénovat. A na trati lámal jeden rekord za druhým.

V roce 1936 vyrazil Jesse s americkým týmem na olympijské hry. Ty se ten rok konaly v Berlíně, hlavním městě Německa, které vedl Adolf Hitler. (Hitler byl diktátor, který tvrdil, že někteří lidé — třeba ti se světlou pletí a německými předky — jsou „lepší" než jiní. Dnes víme, že to byla strašná a nebezpečná lež.)

Hitler chtěl, aby olympiáda jeho teorii potvrdila. Očekával, že němečtí sportovci vyhrají všechny zlaté medaile. Stadion byl obrovský, vlály na něm stovky vlajek a v hledišti sedělo přes sto tisíc lidí.

A pak na trať vyběhl Jesse Owens.

Třetího srpna 1936: Jesse uběhl stovku — sto metrů od startu do cíle — za 10,3 vteřiny. První zlato.

Čtvrtého srpna: skok daleký. Jesse se odrazil a doletěl 8 metrů a 6 centimetrů daleko. Olympijský rekord. Druhé zlato.

Pátého srpna: dvoustovka, dvojnásobek stovky. 20,7 vteřiny — světový rekord. Třetí zlato.

Devátého srpna: štafeta čtyřikrát sto metrů. Jesse běžel jako první, předal kolík dalším třem klukům z amerického týmu, a společně doběhli za 39,8 vteřiny — další světový rekord. Čtvrté zlato.

Čtyři zlaté medaile za jeden jediný týden. Něco, co před ním na olympiádě nikdy nikdo nedokázal.

Stadion šílel. Lidé z celé Evropy i z Ameriky volali Jesseho jméno. Hitler mu ale ruku nepodal, ačkoliv jako hostitel olympiády by to udělat měl. Místo toho odešel ze své lóže pryč.

Při skoku dalekém měl Jesse soupeře jménem Luz Long. Vysoký, blonďatý, přesně takový sportovec, jakého chtěl Hitler ukázat světu. A přesto — když si Jesse a Luz po závodě podali ruku, byli to dva kluci, kteří měli rádi tu samou věc: skákat co nejdál.

Zlato vyhrál Jesse, stříbro Luz. A pak spolu prošli kolem stadionu, paži kolem ramen, smáli se a mávali lidem. Tisíce diváků to viděly. Pro Jesseho to byl jeden z nejdůležitějších okamžiků celé olympiády — kamarádit se s někým, o kom mu diktátor řekl, že má být jeho nepřítel. Luz a Jesse si pak ještě dlouho psali dopisy přes oceán.

Když se Jesse vrátil do Ameriky, čekal, že ho přivítají jako hrdinu. A v jistém smyslu ho i přivítali. Lidé ho zdravili, plácali po zádech, chtěli si s ním podat ruku, zvali ho na večírky.

Ale když potřeboval práci, dveře se zavíraly.

O mnoho let později Jesse vzpomínal: „Když jsem se vrátil z olympiády v roce 1936 se svými čtyřmi medailemi, začalo být čím dál jasnější, že mě každý poplácá po zádech, podá si se mnou ruku nebo mě pozve k sobě do hotelového apartmá. Ale nikdo mi nehodlal nabídnout práci."

Ve Spojených státech tehdy stále platila pravidla, podle kterých černoši nesměli do stejných restaurací, hotelů ani škol jako bílí. Olympijský šampion s tím sám hnout nemohl. A přesto se nevzdal.

Jesse Owens se rozhodl, že když jemu sport otevřel dveře, otevře je dál i ostatním. Roky pomáhal organizovat sportovní akce pro děti — třeba úplně první ročník takzvaných Junior Olympics, malých olympijských her pro mladé sportovce. (Junior Olympics jsou závody, kde se s opravdovým sportem seznámí děti a mladí lidé z celé země ještě dřív, než dospějí.)

V roce 1955 ho prezident Dwight Eisenhower jmenoval velvyslancem dobré vůle. (Velvyslanec dobré vůle není obyčejný diplomat, který řeší politiku, ale člověk, kterého stát posílá do ciziny, aby vyprávěl, čím se jeho země chce chlubit.) Jesse pak cestoval po světě a všude mluvil o sportu, o spravedlnosti a o tom, že každý člověk si zaslouží stejnou šanci.

V chicagských klubech pro chlapce — Boys' Clubs — pomohl Jesse stovkám mladých černých sportovců najít si svoji cestu. Někteří z nich se sami stali olympioniky.

Jesse Owens zemřel v roce 1980. Zůstaly po něm tisíce dětí, kterým sport otevřel dveře. A pravda, kterou v Berlíně před celým světem ukázal: že o tom, kdo je nejlepší, barva pleti vůbec nerozhoduje.