Daniel Tipelt
Jaroslav Heyrovský: rentgenka v dětském pokoji
Bylo 20. prosince 1890, když se v jednom domě na Křižovnické ulici v pražském Starém Městě narodil chlapeček. Dali mu jméno Jaroslav. Příjmení znala v Praze celá univerzita: Heyrovský. Jaroslavův tatínek Leopold Heyrovský byl totiž profesor římského práva na pražské univerzitě — později se stal dokonce rektorem, tedy nejvyšším pánem celé školy. Maminka se jmenovala Klára.
Doma bylo plno dětí — Jaroslav byl jedním z pěti sourozenců. A z těch pěti měl jednoho zvlášť důležitého: mladšího bratra Leopolda, který se narodil v roce 1892. S Leopoldem prožil Jaroslav celé dětství skoro pořád spolu — jak píší životopisci, „byli celé dětství pohromadě".
Křižovnická ulice je krátká, dlážděná a pořád v ní někdo jde — vede k Karlovu mostu. Z oken domu byla vidět Vltava a věže Starého Města. Hezčí adresu si kluk přát nemohl. Ale Jaroslava ven k řece tahalo míň, než by čekal soused — táhlo ho to dovnitř, k přírodě a k pokusům.
Když rodina Heyrovských vyrazila na výlet za Prahu, ostatní děti se rozutekly za motýly. Jaroslav a Leopold šli s očima u země. Sbírali zkameněliny — kamínky, ve kterých zůstal otisk něčeho dávno mrtvého: ulity, ryby, listu. (Zkameněliny vznikají, když je tvor pohřbený v bahně tak dlouho, že se z bahna stane kámen a tvorův tvar v něm zůstane jako pečeť.) Doma si zkameněliny rovnali do krabiček a popisovali, kde co našli.
A pak — možná to bylo trochu šílené, ale pravdivé — si vlastnoručně postavili dalekohled. Sami. Z čoček, trubky a trpělivosti. V noci s ním koukali na Měsíc a hvězdy, ve dne třeba na pražské střechy a věže. Měli i druhou hru: vzali si pravítko a šli ven měřit, jak vysoký je vrch Petřín. Jen pravítkem, geometrií a hlavou. (Vrch se dá změřit i bez metru — stačí znát úhel, pod kterým ho vidíme, a vzdálenost. Tomu se říká trigonometrie a kluci se s ní spřátelili dřív, než ji ve škole probrali.)
Nejneobyčejnější věc ale měli doma v pokoji. Byla to stará rentgenka — skleněná baňka, kterou když zapojíš do elektřiny, vysílá takzvané rentgenové paprsky (X-paprsky). Tyhle paprsky umějí prosvítit kůži a podívat se přímo na kosti — proto je dnes mají v každé nemocnici, když ti někdo prosvítí ruku nebo nohu, jestli ji nemáš zlomenou. (Rentgenové paprsky objevil německý fyzik Wilhelm Röntgen v roce 1895, takže když si s nimi kluci hráli, byly to ještě úplné novinky.)
A co s tou rentgenkou Jaroslav a Leopold vyváděli? Něco, co by dnes ve škole asi neprošlo: prosvěcovali si vlastní ruce. Prosvěcovali také akvárium s rybičkami — a ten rentgenový snímek pak posílali kamarádům jako novoroční pohled. Místo „PF 1903" tedy v některých pražských rodinách přišlo psaníčko se snímkem dětské pěsti, na které jsou vidět kůstky až po nehty.
Pro malého Jaroslava to byla zábava. Pro vědu to byl trénink — naučil se, že přístroje nejsou tajemné krabičky, ale věci, do kterých může člověk strkat ruce, mačkat tlačítka a koukat, co se stane.
Ve škole měl Jaroslav štěstí na učitele. Na Akademickém gymnáziu v Praze ho fyziku a chemii učil pan profesor Jaroslav Jeništa a ten v něm dokázal probudit opravdový zájem o přírodní vědy — ne jen známky, ale skutečnou chuť přijít věcem na kloub. A ve třídě s ním seděl jeden trochu zasněný kluk se zvláštním příjmením: Karel Čapek. Ano, ten Karel Čapek, který později napsal Bílou nemoc, RUR a vymyslel slovo robot.
Představ si tu třídu: vepředu kluk, který bude jednou popisovat slovy nejtěžší věci světa. A pár lavic od něj kluk, který bude jednou popisovat čísly to, co se děje na povrchu malinké kapky rtuti. Oba pak budou patřit mezi nejznámější Čechy 20. století.
V roce 1909 Jaroslav dokončil gymnázium a začal v Praze studovat chemii, fyziku a matematiku. Ale po dvou semestrech ho čekala velká cesta: v roce 1910 odjel do Londýna, na slavnou univerzitu University College London. Tam ho učili profesoři William Ramsay, W. C. McC. Lewis a hlavně F. G. Donnan — Donnan ho zavedl k elektrochemii, k vědě o tom, co dělá elektrický proud s vodou a roztoky.
Bakalářský titul si Jaroslav přivezl z Londýna v roce 1913. A pak přišla první světová válka. Místo laboratoře musel narukovat — vědeckou práci ale neopustil, ve volných chvílích psal doktorát. Doktorát z Prahy dostal v roce 1918, D.Sc. z Londýna v roce 1921.
A pak — v roce 1922 — přišel ten nápad, za který dostal po letech Nobelovu cenu. Říká se mu polarografie a vypadá nesmírně skromně: do roztoku spustíš drátek a proti němu necháš pomalu kapat kapku rtuti (rtuť je stříbřitě lesklý kov, který je při pokojové teplotě tekutý — proto kape jako voda). Když mezi drátkem a kapkou poteče proud, polarograf nakreslí čáru, ze které se dá poznat, jaké látky jsou v roztoku rozpuštěné a kolik jich tam je. Před polarografií se to zjišťovalo dlouho a draho. S polarografií to šlo rychle, levně a přesně.
Polarografií se začaly zkoumat krev, voda, půda, hutní vzorky — všechno, kde se hodilo vědět, co a kolik. Vědci po celém světě si Heyrovského přístroj zamilovali.
Heyrovský pak v Praze učil, vychoval celé generace chemiků a založil Ústav fyzikální chemie, který dnes nese jeho jméno. A v roce 1959 — sedmatřicet let po vynálezu polarografie — mu konečně přiletěla zpráva ze Stockholmu: Nobelova cena za chemii.
Byl to dosud první a jediný Čech, který Nobelovu cenu za vědu dostal. Když mu ji předávali, bylo Jaroslavovi devětašedesát let a vlasy už měl bílé. Zemřel 27. března 1967 v Praze, pohřbený je na Vyšehradě mezi ostatními velikány českého národa.
Když se v Praze projdeš okolo Křižovnické 14, najdeš tam dnes pamětní desku. A za tou deskou je dům, kde kdysi dva kluci — Jaroslav a Leopold — sestavili dalekohled, sbírali zkameněliny a posílali kamarádům na nový rok snímky vlastních kostí.
Z Jaroslava se nestal vědec proto, že byl od mala chytřejší. Stal se z něj vědec proto, že měl doma věci, se kterými mohl něco vyzkoušet — a nikdo mu v tom nebránil. Tatínek profesor mu nedal hračky na tlačítka, ale opravdovou rentgenku. Bratr s ním nehrál na vojáky, ale stavěl dalekohled. Učitel ve škole mu neříkal „toho se nedotýkej", ale „pojď se podívat, jak to funguje".
A když máš kolem sebe takové lidi — nemusíš čekat, až ti dospělí dovolí být vědcem. Můžeš jím být už dnes, doma, s tím, co máš po ruce.