Daniel Tipelt
Jaromír Jágr: kladenský kluk s číslem 68
Patnáctého února 1972 se v hornickém městě Kladno narodil chlapec, kterému dali jméno Jaromír. Příjmení bylo také Jágr — po tatínkovi. A po dědečkovi, kterého malý Jaromír nikdy nepoznal.
Kladno leží kousek od Prahy a tehdy to bylo město oceli a uhlí. Z továrních komínů stoupal kouř, na náměstí jezdily tramvaje a u hokejového stadionu se v zimě tvořily fronty. Jaromírův tatínek Jaromír Jágr starší pracoval jako správce v dolech a měl k tomu kus pole. Maminka Anna se starala o domácnost. Doma bylo o čem mluvit — a o čem mlčet.
Mlčelo se hlavně o jedné věci. O dědečkovi.
V Československu vládli od roku 1948 komunisté. Ti řekli sedlákům na celé zemi: „Vaše pole už nejsou vaše. Patří státu. Budete na nich pracovat společně." Tomu se říkalo kolektivizace. (Kolektiv znamená „společně" — sedlákům brali jejich vlastní pole a házeli je dohromady do velkých družstevních polí, kde už nikdo nevěděl, kde končí jeho a začíná sousedovo.)
Dědeček Jaromír — tatínkův tatínek — byl sedlák. Půdu, kterou rodina obdělávala léta, mu komunisté sebrali. A když mu pak řekli, ať na svém vlastním poli pracuje pro stát zadarmo, dědeček odmítl. „Nebudu makat pro ty, kdo mi to ukradli," zněla jeho odpověď.
Za takovou odpověď tehdy člověk šel do vězení. Dědeček tam strávil přes dva roky.
A v roce 1968 ve vězení zemřel.
Šedesátý osmý rok byl v Československu zvláštní. Na jaře toho roku se najednou zdálo, že se země nadechne. Lidé ve městech mluvili nahlas, noviny psaly pravdu, v rozhlase hrály písničky, které dřív nesměly. Lidé tomu začali říkat Pražské jaro. (Pražské jaro nebylo o stromech a kytkách — bylo to o tom, že lidé v Československu si na pár měsíců mohli říkat, co opravdu cítí.)
A pak, v noci na 21. srpna 1968, přijely do Československa tanky ze Sovětského svazu a z dalších okolních zemí. Pražské jaro skončilo. Země se znovu zavřela do dlouhého ticha, které trvalo dalších dvacet let.
V tom roce — kdy se země nadechla a zase ztratila dech — dědeček Jaromír zemřel ve vězeňské cele.
Když se v roce 1972 narodil malý Jaromír, byly to čtyři roky od dědečkovy smrti. Vyprávění o dědečkovi se doma šeptalo. Jaromír ho znal jen z fotek. Ale věděl, že jeho jméno — to dlouhé, slavnostní Jaromír — nosí po něm.
Tatínek vychovával syna přísně. Komunistický režim pořád vládl, a Jágrovi se s ním nikdy nesmířili. Ve školním sešitě měl malý Jaromír schovanou fotku amerického prezidenta Ronalda Reagana. (Reagan byl ten, který se tehdy nejhlasitěji stavěl proti Sovětskému svazu.) Když to spolužáci zahlédli, ptali se: „Proč to tam máš?" Jaromír mlčel. Doma se to ale vědělo. Byl to tichý protest kluka, který znal příběh svého dědečka.
Hokej přišel hned. Když byly Jaromírovi tři roky, postavil ho tatínek na led. Kladno mělo zimní stadion a tatínek měl plán. Když bylo malému Jaromírovi šest let, trénoval už se třemi různými věkovými kategoriemi. To znamenalo, že byl na ledě třikrát víc než ostatní děti.
„Byl to nápad mého otce," říkal Jaromír později.
Doma cvičil sílu. Žádné posilovny, žádné stroje. Místo lavice používal starou cestovní truhlu obalenou ručníky, na zeď si nalepil dva plakáty: Wayna Gretzkyho (to byl tehdy nejlepší hokejista světa) a Martiny Navrátilové (česká tenistka, která hrála za Ameriku a v Československu byla zakázaná).
Mezi těmi dvěma plakáty si dělal kliky a zvedal činky. Kluk z Kladna trénoval jako blázen.
V patnácti letech už malý Jaromír hrál za Poldi SONP Kladno — to byl tehdy nejvyšší hokejový tým ve městě. V sedmnácti byl nejmladším členem československé reprezentace.
A když si při prvním zápase za dospělé vybíral číslo na dres, nevybral si jedničku, sedmičku ani devítku. Vybral si šedesát osm. Číslo svého dědečka. Číslo Pražského jara. Číslo, které říkalo: Nezapomínám.
Sám později vysvětlil: nenosí ho proto, že by měl něco proti ruským lidem. Nosí ho proto, že nikdy neuznal komunistický režim, který zavřel jeho dědečka.
V roce 1990 si Jaromíra v draftu vybral americký klub Pittsburgh Penguins. Bylo mu osmnáct a poprvé v životě letěl přes oceán. V Pittsburghu pak vyhrál dva Stanley Cupy (to je nejslavnější trofej v ledním hokeji). Stal se jedním z nejlepších hokejistů, jaké svět viděl.
A pořád na sobě nosil to samé číslo. 68.
Léta plynula. Jaromír hrál v Americe, v Rusku, v Česku. Hrál tak dlouho, že už proti němu nastupovali synové kluků, se kterými začínal. A na zádech mu pořád svítila ta dvě čísla — šest a osm.
Někdy si lidé říkají, že číslo na dresu je jen číslo. Že je to obyčejná dvojčíslice, kterou si hokejista vybere a jde se převléct.
U Jaromíra Jágra to není pravda. Jeho 68 je tichý pomník. Pomník dědečkovi, kterého nikdy nepoznal. Pomník jara, které nevydrželo. Pomník všem, kterým komunisté vzali pole, dům, svobodu nebo život.
Kdykoli se kluk z Kladna postavil na led, vezl na zádech jeden malý kousek české historie. A celé dětství vedle plakátu Gretzkyho a Navrátilové si pamatoval jednu jedinou věc: že si dědeček nelehl. A že on, malý Jaromír, taky nelehne.
A když pak v dospělosti někdo viděl ty dlouhé, vlnité vlasy a slavnostní příjmení na dresu, viděl víc než jen hokejistu. Viděl vnuka, který nezapomněl.