Jane Goodall: dívka, která rozuměla šimpanzům

V Londýně se v roce 1934 narodila malá Jane. Když jí bylo asi rok, dostala od tatínka velkého plyšového šimpanze. Říkala mu Jubilee, podle skutečného mláděte šimpanze, které se v té době narodilo v londýnské zoo. (Šimpanzi jsou lidoopi z afrických pralesů — naši nejbližší zvířecí příbuzní.)

Kamarádi rodičů varovali, že je plyšák strašidelný a malou Jane vystraší. Jane se ho ale nikdy nepustila. Spal s ní v posteli a cestoval s ní celý život. Pak ji nasměroval k jedinému snu, který si od té doby nesla v srdci.

Když bylo Jane skoro pět let, jednoho odpoledne zmizela. Maminka ji hledala v zahradě, v domě, u sousedů. Nakonec zavolala policii. Jane nebyla nikde.

Po několika hodinách Jane konečně přiběhla z kurníku, šťastná a celá od slámy. „Já vím, jak slepice snese vajíčko!" volala. Vzala si totiž do hlavy jednu otázku — jak se to vajíčko ze slepice dostane ven? — a místo aby se zeptala, schovala se v kurníku do sena a celé hodiny tiše čekala, dokud na to nepřišla sama.

Maminka se mohla rozzlobit. Místo toho si poslechla celé Janino vyprávění. Jane nedostala vyhubováno za to, že se ztratila — dostala vlastně první lekci o tom, jak se dělá věda: pozoruj, buď trpělivý, nepřerušuj.

Jane vyrůstala v době druhé světové války, doma bylo málo peněz a žádné cestování. Ale Jane četla knížky o doktoru Dolittlovi, který rozuměl řeči zvířat, a o Tarzanovi z džungle. A snila o jediné věci: jednoho dne pojede do Afriky a bude žít se zvířaty.

Kamarádi se jí smáli. Holka? Do Afriky? Maminka jí ale řekla větu, kterou si Jane pamatovala celý život: „Když opravdu něco chceš, opravdu na tom pracuješ, využiješ příležitosti a nikdy se nevzdáš — najdeš způsob."

Po škole si Jane našla obyčejnou práci jako sekretářka a každý měsíc šetřila každou minci. Trvalo to roky. Když jí ale jedna kamarádka napsala, že rodiče v Keni mají farmu a Jane je u nich vítaná, měla Jane konečně našetřeno na lodní lístek. Vyplula do Afriky se starým kufrem a srdcem plným šimpanzů, které ještě nikdy v životě neviděla.

V Keni se Jane seznámila se slavným badatelem jménem Louis Leakey. (Leakey hledal v Africe pozůstatky pradávných lidí a chtěl rozumět tomu, jak jsme se před miliony let vyvíjeli.) Leakey si rychle všiml, že Jane není jen tak někdo. Trpělivost ze slepičníku v ní zůstala — dokázala hodiny tiše pozorovat, aniž by ji to nudilo.

Leakey měl jeden šílený sen: poslat někoho hluboko do divoké Afriky, aby tam celé měsíce pozoroval šimpanze v jejich vlastním lese. Žádná univerzita tehdy nevěřila, že to půjde. A většina vědců říkala, že na takovou věc se posílá zkušený muž s puškou, ne mladá žena bez diplomu.

Leakey si stejně vybral Jane. V červenci 1960 vystoupila v Tanzanii na břeh jezera Tanganika, v místě zvaném Gombe. (Gombe je dnes národní park kolem strmých kopců nad jezerem — divoký les plný lián, vodopádů a šimpanzů.) Bylo jí dvacet šest let. S sebou měla maminku — britské úřady nechtěly mladou ženu pustit do džungle samotnou — jednoho kuchaře a dalekohled.

První měsíce v Gombe byly tvrdé. Šimpanzi byli plaší a jakmile zaslechli kroky cizího člověka, mizeli do korun stromů. Jane každé ráno vstávala před úsvitem, šplhala na kopec a tiše čekala. Hodiny. Dny. Týdny.

Tehdy udělala věc, kterou tehdejší vědci považovali za chybu — dala šimpanzům jména. Říkala jim Goliath, Flo, Fifi. (Vědci tehdy zvířatům dávali čísla, aby se na ně dívali „objektivně". Jane věřila, že každý šimpanz je osobnost, a osobnost přece nemá číslo.) Jeden z nich měl bílé chloupky na bradě a Jane mu začala říkat David Greybeard — David Šedivá Brada.

A právě David se jednou na Jane podíval — a neutekl. Postupně chodil blíž a blíž. Až jednoho dne přijal z její ruky banán. Stal se prvním divokým šimpanzem, který přestal mít z člověka strach.

Na podzim 1960 Jane zahlédla, jak David Greybeard sedí u termitího hnízda a něco s ním dělá. (Termiti jsou bílý hmyz podobný mravencům — stavějí obrovské hliněné věže plné chodbiček.) David utrhl stéblo trávy, opatrně ho ohnul a strčil do dírky v hnízdě. Pak ho vytáhl — a na stéble se hemžili termiti, které David hned sebral jazykem a snědl. O chvíli později David sebral malou větvičku, oškubal z ní lístky a udělal si z ní lepší rybářský prut.

Jane se až rozechvěla. To, co viděla, do té doby věda považovala za nemožné. Lidé tehdy učili, že „člověk je tvor, který používá nástroje" — a že právě to nás odlišuje od zvířat. Šimpanz si přitom právě v Janiných očích vyrobil vlastní rybářský nástroj.

Jane to napsala Leakeymu. Leakey jí odpověděl telegramem, který si vědci dodnes opakují: „Teď musíme znovu vymezit pojem nástroj, znovu vymezit pojem člověk — anebo přijmout šimpanze mezi lidi."

Jane v Gombe zůstala dlouhá léta. Dívala se, jak David, Flo i malí šimpazí potomci vyrůstají, dělají si kamarády, někdy se hádají, někdy se objímají. Ukázala světu, že šimpanzi se učí jeden od druhého, že se umí radovat i truchlit a že jsou nám blíž, než si lidé do té doby mysleli.

Když pak viděla, jak afrických lesů ubývá a šimpanzů s nimi, sebrala se a začala cestovat po světě. Mluvila s dětmi, s prezidenty, s vesničany v Tanzanii. Založila skupinu Roots & Shoots („Kořeny a výhonky"), do které se dnes může přidat každé dítě, které chce pomáhat zvířatům, lidem nebo přírodě tam, kde žije.

Z malé holčičky s plyšovým Jubilee se stala paní, kterou zná celý svět. A když se jí někdo zeptá, jak to dokázala, Jane se usměje a řekne to samé, co kdysi slyšela od své maminky: „Když opravdu něco chceš, opravdu na tom pracuješ a nikdy se nevzdáš — najdeš způsob."