Jacques Cousteau: jak se naučil dýchat pod vodou

Jacques se narodil v malém francouzském městečku Saint-André-de-Cubzac v roce 1910. Vypadalo to s ním nahnutě. První roky života ho trápila bolavá střívka a chudokrevnost (to znamená, že měl v krvi málo červených tělísek, takže byl pořád unavený). Doktoři se nad ním kroutili a říkali jeho mamince: „Tenhle chlapeček nesmí běhat, nesmí skákat, nesmí dělat skoro nic. Je moc slabý."

Jenže Jacques sám nedokázal sedět v klidu. Měl v hlavě plno otázek a v očích plno zvědavosti. Když mu byly asi čtyři roky, naučil se plavat. A jakmile do vody jednou vlezl, něco se v něm probudilo. Z bledého kluka, který měl podle doktorů celý život prostonat, se začal stávat plavec.

Když bylo Jacquesovi deset, jeho rodina cestovala po Spojených státech. Tatínek tam pracoval a Jacques jezdil s ním. Jedno léto se zastavili u jezera Harvey ve státě Vermont. (Vermont leží na severovýchodě Ameriky, blízko Kanady. Jezera jsou tam temná, hluboká a studená i v létě.)

Tam se Jacques poprvé pořádně potopil pod hladinu. Otevřel oči pod vodou a uviděl svět, který nahoře nikdo neviděl — kameny obrostlé řasami, ryby kličkující mezi kořeny, slunce, které proudilo skrz hladinu jako zlaté nitky. Jacques to nikdy nezapomněl. Od té chvíle věděl, že nahoře už mu to nikdy nebude úplně stačit.

Když Jacquesovi bylo dvacet šest, sloužil ve francouzském válečném námořnictvu a snil, že se stane pilotem. Letadla, mraky, nebe. Jenže jedné noci v roce 1936 si půjčil tatínkovo auto a vyjel do hor na svatbu kamaráda. V mlze mu vypadly přední světlomety. Auto havarovalo a Jacques skončil v nemocnici s nespočetnými zlomeninami — obě ruce měl polámané tak, že lékaři chtěli jednu z nich uříznout.

Jacques to nedovolil. „Nechte mi ji," řekl tiše a zaťal zuby. Bylo to dlouhé, pomalé uzdravování. Z pilota se najednou stal pacient. Mohlo to být zoufalé. Místo toho z toho byl ten nejšťastnější omyl jeho života.

Námořnictvo ho poslalo do přístavu Toulon u Středozemního moře a doporučilo mu jediné: aby si rukama hýbal, ať plave. A tak Jacques den za dnem mířil do vlažného slaného moře.

V Toulonu měl Jacques kamaráda jménem Philippe Tailliez. Jednoho dne mu Philippe půjčil pár potápěčských brýlí. (Tehdejší brýle vypadaly jako gumové půlměsíce přilepené na tváři, ale dovolovaly vidět pod vodou ostře.) Jacques si je nasadil, vlezl do moře u pláže Le Mourillon a strčil hlavu pod hladinu.

V tu chvíli se s ním stalo to, co se některým lidem stane jednou v životě. Pod hladinou zahlédl celý svět, o kterém netušil, že existuje. Plovoucí hejna, jiskřící světlo, skály plné životů. Jacques později napsal, že právě tady, na pláži Le Mourillon, se mu otevřely oči. Z toho dne se stal mořský člověk. Ne pilot, ne námořník — potápěč.

Byl tu ale problém. Pod vodou se Jacques mohl podívat — ale ne nadlouho. Plíce nevydržely. Potápěči v té době nosili obrovské mosazné helmy a dýchací hadici, která vedla nahoru k lodi. Bylo to těžkopádné. Nemohli plavat kam chtěli, byli připoutaní k povrchu jako loutky na provázku.

Jacques toužil být ve vodě svobodný jako ryba. Plavat dolů, doleva, doprava, jak by potřeboval. Jenže lidé nejsou ryby. Lidé potřebují dýchat vzduch. A jak nosit pod vodou dost vzduchu, aniž by hadice táhla nahoru?

Roky o tom Jacques přemýšlel a zkoušel různé krabičky a hadičky. Žádná pořádně nefungovala. A pak se mu poštěstilo. Tatínek jeho ženy Simone — pan Henri Melchior — pracoval u plynárenské firmy a znal jednoho velmi šikovného inženýra. Jmenoval se Émile Gagnan. Ten v té době vymýšlel speciální ventil pro auta. (Tehdy byla válka, benzín byl vzácný a auta jezdila na svítiplyn. Émile vymyslel ventil, který autu pustil zrovna tolik plynu, kolik motor v tu chvíli potřeboval — ani víc, ani míň.)

Jacques se s Émilem sešel v prosinci 1942 v Paříži. Podívali se na sebe, podívali se na ten malý ventil a oba zároveň pomysleli na stejnou věc: co kdybychom ten ventil připevnili k láhvi se stlačeným vzduchem? Co kdyby pouštěl vzduch do úst potápěče přesně ve chvíli, kdy se nadechne — a zavřel se, jakmile vydechne?

Příští měsíce v dílně byly plné kreslení, šroubování a zkoušení. Jacques nosil prototyp do řek u Paříže a do moře v Marseille. Zkoušel ho v ledové vodě v zimě i v teplé vodě v létě. A povedlo se. V roce 1943 si Jacques a Émile dali svůj vynález patentovat. Říkali mu Aqua-Lung, akvalung — „vodní plíce". (Funguje to úplně jednoduše: na zádech máte láhev se stlačeným vzduchem, hadičkou jde vzduch do úst, a tlakový ventil pustí jen tolik, kolik se v tu chvíli vejde do plic. Když nedýcháte, vzduch neutíká.)

Najednou se z lidí mohli stát plavci, kteří zůstanou pod vodou hodinu, dvě, klidně i déle. Bez hadic vedoucích nahoru. Bez těžkých přileb. Volní.

Po válce si Jacques pořídil starou minolovku a přejmenoval ji na Calypso. (Calypso je jméno mořské nymfy ze starých řeckých příběhů — té, která žila na ostrově uprostřed moře.) S Calypso a se svou ženou Simone a svými dvěma syny brázdil oceány a natáčel, co tam viděl.

V roce 1953 napsal knihu „Le Monde du silence" — Tichý svět. A v roce 1956 z ní natočil film, který získal Oscara i Zlatou palmu ve Francii. Bylo to poprvé, kdy obyčejní lidé v kinech viděli, jak vypadají korálové útesy zblízka, jak plavou žraloci, jak po dně oceánu chodí krab. Najednou věděli, že tam dole žije celý vesmír.

Jacques brázdil oceány skoro padesát let. Říkal lidem: Tohle je naše jediná modrá planeta. Pokud ji znečistíme, nemáme druhou. A díky tomu si miliony dětí — kluků i holek — řekly: já se taky chci o oceán starat.

Jacques Cousteau zemřel v roce 1997 jako velmi starý pán. Ale akvalung, který tehdy v dílně s Émilem stloukli dohromady, používají potápěči po celém světě dodnes. A pokaždé, když někdo otevře oči pod hladinou a uvidí to, co viděl tehdy malý Jacques u Le Mourillon, je trošku jakoby Jacquesem.