Jack Andraka: papírek, který hledá nemoc

Osmého ledna roku 1997 se v městečku Crownsville ve státě Maryland v Americe narodil chlapec. Rodiče mu dali jméno Jack. Tatínek Steve byl stavební inženýr (to je člověk, který umí spočítat, jak postavit most nebo silnici, aby vydržely). Maminka Jane pracovala v nemocnici a pomáhala lékařům uspávat pacienty před operací.

Jack měl staršího bratra Luka. A pokud si myslíš, že vyrůstat se starším bratrem znamená pořád někomu utírat nos, u Andrakových to bylo trochu jinak. Luke totiž jako středoškolák odjel na velkou americkou soutěž mladých vědců Intel ISEF — a vyhrál tam. (Intel ISEF je největší vědecká soutěž středoškoláků na světě; každý rok přijede do velkého amerického města několik set kluků a holek z padesáti zemí a ukazují, co vymysleli.) Luke si přivezl odměnu a doma o ní vyprávěl u stolu. Jack poslouchal a říkal si: já bych to taky uměl.

Volný čas trávil Jack na řece. Sedl si do kajaku (úzké lodičky, ve které jezdec sedí v otvoru utěsněném neoprenovou sukní a pádluje krátkým dvojitým pádlem) a jezdil divokou vodu — peřeje, vlny, kameny. Později se dokonce dostal do americké juniorské reprezentace ve sjezdu na divoké vodě. Možná právě řeka ho naučila to, co později potřeboval ze všeho nejvíc: že když tě jeden vír převalí, vystrčíš hlavu a pádluješ dál.

Když bylo Jackovi asi třináct let, stalo se něco smutného. Zemřel blízký rodinný přítel — muž, kterému Jack tykal jako strejdovi a kterého měl moc rád. Příčinou byla rakovina slinivky břišní. (Slinivka břišní je malý orgán schovaný hluboko v břiše za žaludkem. Pomáhá tělu trávit jídlo a vyrábí důležité látky pro krev. Bohužel — když v ní vznikne nemoc, dlouho ji nikdo nevidí ani necítí.)

Jack tomu nedokázal porozumět. Šel se podívat do knihovny a začal o slinivce číst. A našel dvě čísla, která se mu zaryla do hlavy:

„85 procent rakovin slinivky se objeví pozdě — a pak má člověk jen dvě procenta naděje, že přežije pět let."

Pozdě. To slovo Jacka neopustilo. Vždyť kdyby se to dalo poznat brzy, mohlo by to být úplně jinak.

Začal hledat. Místo dětských knížek si na počítači otevřel Google Scholar (to je takový vyhledávač, který hledá jenom vědecké články — místo videí a obrázků najde studie z laboratoří po celém světě). A četl. Mnoha věcem nerozuměl. Některá slova si musel hledat. Ale postupně mu začalo docházet, že nikdo zatím neumí nemoc slinivky zachytit včas, levně a rychle.

Pak přišel den, na který Jack vzpomíná dodnes. Seděl ve střední škole v hodině biologie. Učitel u tabule vykládal o protilátkách (protilátky jsou drobné částice, které si naše tělo vyrábí, když chce poznat něco nezvaného — třeba virus. Každá protilátka umí poznat jen jednu jedinou věc, jako klíč ke konkrétnímu zámku).

Jenže Jack zrovna pod lavicí četl něco úplně jiného — vědecký článek o uhlíkových nanotrubičkách. (Uhlíková nanotrubička je nepředstavitelně tenká trubička z atomů uhlíku. Je tak maličká, že ji nevidíš pod žádným mikroskopem ve školní laboratoři. Ale když takovou trubičku propojíš jako součástku, dokáže pomoct najít to, co je kolem ní.)

A v tu chvíli se Jackovi v hlavě dvě věci srazily. Protilátka pozná nemoc. Nanotrubička pozná, že protilátka něco poznala. Co kdybych je dal dohromady?

Jack se podle vlastních slov rozechvěl. Vyběhl ze třídy a začal počítat. V krvi nemocných lidí prý často přibývá zvláštní bílkoviny — jmenuje se mesothelin. Nepatří mezi obvyklé věci, které by ve velkém množství měly v těle plavat. Co kdybych vyrobil papírek, který pozná mesothelin? Pak by stačila kapka krve a za pár vteřin bys věděl.

Měl plán. Teď potřeboval laboratoř.

Jack napsal dvě stě e-mailů profesorům na univerzitách. V každém zdvořile vysvětlil, co je za nápad, a poprosil, jestli by mu nepůjčili kus pracovního stolu a pár zkumavek.

Přišly odpovědi. Většina zněla zhruba stejně: je nám líto, nemáme čas. Jsi moc mladý. Tvůj nápad nedává smysl. Jeden z profesorů mu prý dokonce jeho návrh rozcupoval chybu po chybě.

Bylo to 199 odmítnutí. Sto devadesát devět krát ne. Většina lidí by se zastavila u patnáctého. Jack zatnul zuby a otevřel poslední odpověď.

Přišla od doktora Anirbana Maitry, profesora na slavné lékařské škole Johns Hopkins v Baltimore (to je jedna z nejlepších lékařských univerzit na světě, kousek od místa, kde Jack bydlel). Doktor Maitra napsal: přijď. Dáme ti kousek laboratoře a jednoho trpělivého studenta, který tě tím provede.

Jack si později vzpomněl, jak málo k tomu stačilo: „dostal jsem malý rozpočet a velmi trpělivého doktoranda, který na mě dohlížel."

Jack chodil do laboratoře každé odpoledne po škole a o víkendech. Sedm měsíců v kuse. Smíchával protilátky, namáčel filtrační papírky, čistil zkumavky. Některé pokusy nefungovaly. Některé se zkazily. Některé se musely dělat znovu od začátku.

Postupně ale začal vznikat proužek z filtračního papíru posypaný uhlíkovými nanotrubičkami a pokrytý protilátkami proti mesothelinu. Když se na proužek kápla krev nemocného člověka, protilátky se chytly na mesothelin a nanotrubičky to poznaly — proužkem začal jinak procházet elektrický proud. Měřič ukázal číslo.

Jack tvrdil, že jeden takový proužek stojí asi tři centy (to jsou zhruba tři haléře, něco mezi nálepkou a žvýkačkou) a výsledek je hotový za pět minut.

Důležité je teď ale dodat dvě věci, na které sám Jack vždycky upozorňoval. Za prvé: tohle byl prototyp — první funkční vzorek. Než by takový papírek mohl ležet u doktora v ordinaci, musely by ho ještě roky zkoumat tisíce dospělých vědců a lékařů. Jack vymyslel nápad, ne hotový lék. Za druhé: medicína je opatrná, a má to být tak. Nikdo se nemůže rozhodnout o své léčbě podle jednoho proužku — ale jeden proužek může lékaře nasměrovat tam, kde se má dívat blíž. A to je ohromné.

V květnu 2012 se Jack přihlásil se svým proužkem na ten samý Intel ISEF, na který kdysi jel jeho bratr Luke. Bylo mu patnáct let. Postavil si malou výstavku v hale plné dalších stovek dětí a každému, kdo se zastavil, znovu a znovu vysvětloval, k čemu jeho papírek je dobrý.

A pak přišel závěrečný večer a hlavní cena, která se jmenuje Gordon E. Moore Award. Když moderátor vyslovil jméno Jack Andraka, Jack vyskočil ze židle s otevřenou pusou a rozplakal se. Vyhrál 75 000 dolarů — peníze, ze kterých si později zaplatil studia.

Po Intelu šlo všechno rychle. Jacka pozvali do Bílého domu v hlavním městě Spojených států. Mluvil na konferencích TED, kam jezdí ti nejchytřejší lidé ze světa. Napsal o svém příběhu knihu Breakthrough (Průlom) a začal po školách v Americe vyprávět dětem, že chytrý nápad nezná věk.

Říkal jim třeba tohle:

„Díky internetu je dnes možné cokoliv. Nezáleží na tom, kolik je ti let, jestli jsi kluk nebo holka — záleží na tom, jaké máš nápady."

Jack později studoval na Stanfordově univerzitě v Kalifornii hned dva obory — antropologii (vědu o tom, jak žijí lidé) a elektrotechniku (vědu o tom, jak fungují obvody a součástky). Dál vymýšlí. Dál se ptá. A dál chodí kajakem na divokou vodu.

Když jdeš spát, můžeš si tenhle příběh přečíst klidně ještě jednou. A potom přemýšlej o jedné drobnosti: Jack Andraka neměl žádnou tajnou super‑schopnost. Měl knihovnu, internet a otázku, která ho nepouštěla.

Sto devadesát devět dospělých mu řeklo ne. Dvoustý řekl přijď. A z malého kluka, který nedokázal pochopit, proč musel přijít o blízkého člověka, se stal vědec, kterého zná půlka světa.

Pokaždé, když na něco narazíš ty — třeba na úkol, na který nestačíš, na otázku, kterou ti nikdo neumí vysvětlit — vzpomeň si na Jacka u dveří dvoustého profesora. A zaklepej ještě jednou.