Isaac Newton: jablko pod stromem

Na Štědrý den roku 1642 se v malé kamenné usedlosti uprostřed anglických polí narodil chlapeček. Místu se říkalo Woolsthorpe Manor a leželo v hrabství Lincolnshire (to je kraj v Anglii, kde se pěstuje hlavně obilí a chovají se ovce). Maminka mu dala jméno Isaac.

Isaac byl po narození tak malý a slabý, že se vešel do hrnku na čaj. Lidé v okolí říkali, že to ráno nepřežije. On ale přežil. A vyrostl z něj kluk, který radši seděl s knížkou v koutě než pobíhal s ostatními po dvoře.

Když mu byly tři roky, maminka se znovu vdala a Isaaca nechala u babičky. Bez maminky byl smutný — a zůstal v něm takový tichý, vážný kluk, který se na svět raději díval, než aby v něm vyváděl. Místo toho si stavěl drobné vodní mlýnky, větrníky a sluneční hodiny. Sousedi koukali na sluneční hodiny, které si Isaac vyřezal do zdi domu, a ťukali si na čelo: „Ten kluk pozoruje stín, jako by mu na něm záleželo víc než na obědě."

Když bylo Isaacovi devatenáct, dostal se na slavnou univerzitu v Cambridge (to je staré univerzitní město v Anglii, kam se mladí lidé jezdí učit už skoro tisíc let). Učil se matematiku, astronomii a fyziku. (Astronomie je věda o hvězdách a planetách, fyzika je věda o tom, jak se věci ve světě pohybují a proč.)

V roce 1665, když bylo Isaacovi dvaadvacet, se v Anglii rozšířila strašná nemoc — mor. Říkalo se jí Velký mor londýnský. Šířila se z města do města tak rychle, že profesoři v Cambridge zavřeli univerzitu a poslali všechny studenty domů. (Mor byl nakažlivá nemoc, kterou roznášely blechy z krys — v té době pro ni neexistoval žádný lék.)

Isaac se sbalil a odjel zpátky do Woolsthorpe k babičce. Bylo léto, na poli krávy, na zahradě stromy plné jablek — a Isaac měl najednou celé měsíce, kdy mu nikdo neříkal, co má dělat. Posadil se v zahradě pod jabloň, otevřel si poznámkový sešit a začal přemýšlet.

Jedenašedesát let po tom létu si Newton (to už dávno nebyl Isaac, ale Sir Isaac Newton, slavný pán) sedl v zahradě s kamarádem Williamem Stukeleyem, pili spolu čaj pod stromy a Newton mu vyprávěl, jak to tehdy v zahradě vlastně bylo. William si to potom doma zapsal — a díky jeho zápisku to dnes víme přesně.

Newton tehdy seděl pod jabloní, hluboce zamyšlený, a v té chvíli vedle něj v trávu spadlo jablko. A v hlavě se mu rozsvítilo. „Why should that apple always descend perpendicularly to the ground?" zeptal se sám sebe. (Proč to jablko padá vždycky kolmo dolů k zemi?) „Why should it not go sideways, or upwards? But constantly to the earth's centre?" (Proč nepadá do strany, nebo nahoru? Ale vždycky ke středu Země?)

A pak si odpověděl: „Assuredly, the reason is, that the earth draws it." (Bezpochyby proto, že ho Země přitahuje.)

To byl ten okamžik. Jablko žádný zázrak neudělalo — prostě jen spadlo. Ale Isaac poprvé uviděl, že za tím obyčejným pádem se schovává něco velkého: gravitace. (Gravitace je tichá síla, kterou se všechny věci přitahují navzájem. Země přitahuje jablko. Země přitahuje i tebe — proto stojíš nohama na zemi, a ne nahoru hlavou na obloze.)

A pozor — jablko Newtonovi nespadlo na hlavu. To si lidé pak vymysleli. Newton ho prostě viděl spadnout do trávy. To stačilo.

Newton se tím ale nespokojil. Zvedl oči nahoru a podíval se na Měsíc. Když Země přitahuje jablko, napadlo ho, proč by stejně nepřitahovala i Měsíc?

A přesně tak to bylo. Měsíc po obloze krouží kolem Země, protože ho Země přitahuje — stejně jako jablko. Jenže Měsíc letí tak rychle do strany, že vlastně pořád „padá kolem" Země a nikdy do ní nespadne. Stejnou silou Slunce drží na svých drahách planety, hvězdy drží své planety, a celý vesmír drží pohromadě.

Bylo to úplně nové. Před Newtonem si lidé mysleli, že nebe se řídí jinými pravidly než země. Newton ukázal, že je to jedna a táž síla, jeden a týž zákon. Jablko v zahradě a Měsíc na nebi jsou v jádru úplně stejná věc.

Isaac pak roky a roky zapisoval rovnice. Lampičku v pokoji nechával hořet do brzkého rána, jídlo mu vychladlo na talíři, a on počítal. V roce 1687, po dvaadvaceti letech od toho jablečného léta, vydal velkou knihu jménem Philosophiæ Naturalis Principia Mathematica. (To je latinsky a znamená to Matematické základy filosofie přírody. Latina byla tehdy jazyk učenců.)

V té knize popsal tři jednoduchá pravidla, kterými se řídí všechno, co se ve světě pohybuje:

První pravidlo: Když na něco nepůsobí síla, nechá to věc na pokoji. Jablko na stole bude ležet, dokud do něj nikdo nestrčí. Hokejový puk klouže po ledě dál a dál, dokud ho něco nezastaví.

Druhé pravidlo: Čím těžší věc, tím větší sílu potřebuješ, abys ji pohnul. Lehký míček odkopneš jednou nohou. Velký balvan ani s kamarádem neutáhneš.

Třetí pravidlo: Když do něčeho strčíš, ono strčí stejně silně zpátky do tebe. Když na bruslích odstrčíš kamaráda, sjedeš dozadu i ty sám. Když raketa vyfoukne plyn dolů, raketa letí nahoru.

Tato tři pravidla platí pro jablko, pro auto, pro fotbalový míč i pro rakety, kterými dnes lidé létají na Měsíc.

Lidé Newtona obdivovali za to, jak chytrý je. On se ale nikdy nepovažoval za toho nejchytřejšího na světě. V dopise svému kolegovi Robertu Hookovi v roce 1675 napsal jednu větu, která se cituje dodnes:

„Jestli jsem dohlédl dál než ostatní, bylo to proto, že jsem stál na ramenou obrů."

(V originále: „If I have seen further it is by standing on the shoulders of giants.")

Co tím myslel? Že před ním už spousta lidí o vesmíru přemýšlela — Koperník, Galileo, Kepler. Newton si stoupl na to, co zjistili oni, jako bys ty stoupl na ramena tatínkovi, a najednou viděl o kousek dál. Říkal: nedělal jsem to sám. Jsem jen kluk z malé farmy, který se stal vyšším díky tomu, že jiní byli silní.

Isaac Newton zemřel v roce 1727 ve věku osmdesáti čtyř let. V Anglii byl tak vážený, že ho pohřbili ve Westminsterském opatství, vedle králů a královen. (Westminsterské opatství je veliký starý kostel v Londýně, kde leží nejdůležitější lidé z celé britské historie.)

A stará jabloň z Woolsthorpe Manor? Pořád tam stojí. Dospělí tvrdí, že je to ten samý strom, pod kterým tehdy Isaac seděl. Jablko si z něj přijíždějí prohlédnout vědci z celého světa. Asi proto, že jeden obyčejný plod, který spadl jednomu tichému klukovi do trávy, jednou provždy ukázal lidem, že nebe a země jsou jeden a tentýž domov.