Helen Keller: svět bez zvuku a světla

V létě roku 1880, v malém městečku Tuscumbia ve státě Alabama, se narodila holčička jménem Helen. Tatínek Arthur byl kapitán a vydával místní noviny, maminka Kate milovala knihy a hudbu. Helen byla čiperné, zvídavé dítě — brzy začala chodit a ještě dřív, než jí byl rok a půl, se pokoušela mluvit.

Doma bylo teplo, na zahradě rostly šeříky a v domě zvaném Ivy Green — Zelené břečťanové sídlo — zněl smích.

Pak přišla nemoc. Heleně bylo devatenáct měsíců, když ji skolila horečka — lékaři dodnes přesně nevědí, zda to byla spála, nebo zánět mozkových blan (nemoc, která napadá mozek a nervovou soustavu). Horečka ustoupila, ale vzala s sebou víc, než si rodiče zpočátku uvědomili.

Helen přestala vidět. A přestala slyšet.

Svět pro ni zůstal jen v dotecích, chutích a vůních. Sama si vymyslela přes šedesát domácích gest — tahala maminku za sukni, když chtěla jít s ní, potřásala hlavou, když řekla ne, třela si ruce, když chtěla chléb s máslem. Ale čím byla starší, tím víc ji to přestávalo stačit. Nemohla říct, co cítí. Svět byl v ní uvězněný a ona nevěděla jak ven. Záchvaty vzteku přicházely každý den.

Rodiče zoufale hledali pomoc. Nakonec se vydali do Baltimoru za oculistou (lékařem pro oči), který je odkázal dál — na vynálezce Alexandra Grahama Bella. Bell, který vynalezl telefon, celý život zasvětil práci s neslyšícími lidmi. Poradil jim, ať napíší do Perkins Institute for the Blind (Perkinsův ústav pro nevidomé) v Bostonu. A Perkinsův ústav jim poslal učitelku.

Byl začátek března 1887. Helen bylo šest a půl roku. K domu Kellerových přijela dvacetiletá Anne Sullivanová.

Anne sama skoro neviděla — jako malá trpěla nemocí očí a z Perkinsova ústavu ji propustili jen s částečným zrakem. Znala tedy tmu z vlastní zkušenosti. A znala také prsty — naučila se prstové abecedě (způsob, jak hláskovat slova pohyby prstů do dlaně druhého člověka).

Helen ale nebyla zvyklá poslouchat. Dávno si zvykla, že doma dostane všechno, co chce. Prvních dní bylo hodně slz a strkání. Anne ale nepovolila. Věřila, že Helen je chytrá — musí ji jen naučit, že věci mají jména.

Bylo odpoledne 5. dubna 1887. Anne vzala Helen do zahrady ke staré vodní pumpě. Jednou rukou pumpovala studenou vodu na Heleniny prsty, druhou hláskovala do její dlaně písmeno po písmenu: W–A–T–E–R.

A pak se stalo něco, na co Helen Kellerová nikdy nezapomněla.

Najednou to do ní bouchlo. Pohyby prstů v dlani nejsou jen tak — jsou to slova. A slova jsou jména věcí. Studená tekoucí věc, která jí teče přes prsty, se jmenuje water. Voda.

Helen začala klepat na pumpu a Annie jí hláskovala. Pak klepla na zem — ground. Na Annie — teacher, učitelka. Do večera se naučila třicet slov. Ve dnech a týdnech, které přišly, jich přibyly stovky. Do šesti měsíců jich znala šest set dvacet pět.

Helen měla hlad po slovech a znalí lidé kolem ní měli hlad jí je dávat. Do deseti let se naučila Braillovo písmo (způsob čtení pomocí vzorů teček, na které se sahá prsty), psaní na stroji a ruční abecedu.

V šestnácti letech mluvila dost dobře na to, aby nastoupila na přípravnou školu. Pak přišlo to nejodvážnější: přihlásila se na Radcliffe College v Cambridgi, elitní školu pro ženy při Harvardově univerzitě.

V roce 1904 Helen Kellerová jako první neslyšící a nevidomá člověk na světě dostudovala vysokou školu — a to s vyznamenáním (cum laude). Anne Sullivanová seděla vedle ní po celá ta léta, hláskovala jí do dlaně přednášky, články, celé knihy.

Helen Kellerová nepřestala. Napsala dvanáct knih, přednášela ve více než dvaceti pěti zemích světa. Potkala dvanáct amerických prezidentů — od Grovera Clevelanda po Johna F. Kennedyho. Pomáhala zakládat organizace, které bojovaly za práva lidí bez zraku a sluchu, a spoluzakládala Americký svaz občanských svobod (organizaci, která chrání práva lidí).

Zestárnout ji nezastavilo. Až v roce 1961, po mozkových příhodách, přestala veřejně vystupovat. Prezident Lyndon Johnson jí udělil Prezidentskou medaili svobody — nejvyšší civilní vyznamenání Spojených států.

Helen Kellerová zemřela v roce 1968. Na jejím pohřbu v katedrále ve Washingtonu se sešlo přes tisíc dvě stě lidí.

Holčička z Ivy Green, která přišla o zvuk i světlo, naplnila svůj svět jinak — dotyky, slovy a odvahou.