Harriet Tubmanová: cesty pro svobodu

Když se v roce 1822 v americkém státě Maryland narodila malá holčička, dali jí rodiče jméno Araminta. Doma jí říkali Minty. Její maminka se jmenovala Harriet — všichni jí říkali Rit — a její tatínek byl Ben. Měli spolu devět dětí a Minty byla jedno z nich.

Jenže Minty se narodila jako otrokyně. (Otrok je člověk, kterého si jiný člověk koupil jako věc — musí pro něj pracovat zadarmo a nesmí odejít, kam by chtěl. Dnes je otroctví ve světě zakázané, ale tehdy v Americe ještě bylo dovolené.) To znamená, že Minty od narození patřila člověku jménem Edward Brodess — a stejně tak její maminka, tatínek a všichni sourozenci.

Když bylo Minty šest let, půjčili ji k cizí rodině, aby tam hlídala dítě a v močálech u řeky Little Blackwater chytala do pastí ondatry. (Ondatra je zvíře podobné velkému hraboši, které žije u vody.) Maminku skoro neviděla. Tři její starší sestry zatím prodali na jih — a víckrát už se s nimi nikdo z rodiny nesetkal.

Když bylo Minty asi třináct let, stala se jí vážná věc. Kdosi po ní hodil těžké olověné závaží a trefil ji do hlavy. (Závaží je kus kovu, který se používá na vážení obilí.) Minty zranění naštěstí přežila. Maminka ji u sebe doma dlouho ošetřovala.

Z té rány už se ale Minty nikdy úplně nezotavila. Po zbytek života se jí stávalo, že najednou — i uprostřed práce nebo rozhovoru — prostě usnula. Pár minut spala a pak se zase probrala a pokračovala dál, jako by se nic nestalo. Doktoři dnes říkají, že to byla forma epilepsie. (Epilepsie je nemoc mozku, kvůli které se člověk občas na chvíli odpojí od světa kolem sebe.)

Minty byla vážně nemocná. A přesto vyrostla v silnou, vytrvalou ženu, která dokázala v lese nebo v močálu chodit i tam, kde si to nikdo netroufl.

Když Minty vyrostla, vzala si svobodného muže jménem John Tubman. (V Marylandu tehdy žili svobodní černoši i otroci hned vedle sebe, někdy se brali a někdy spolu měli děti — ale děti pak patřily majiteli matky.) Po svatbě si Minty změnila jméno na Harriet Tubmanová — Harriet po své mamince.

V březnu 1849 zemřel její majitel, Edward Brodess. Jeho rodina dlužila peníze a Harriet věděla, co bude dál — prodají ji na jih, daleko od rodiny. A z jihu už by se nikdy nedostala zpátky.

A tak se na podzim 1849 Harriet rozhodla, že uteče.

Vyrazila sama. V noci. Pěšky. Cestu si určovala podle hvězd — hlavně podle Polárky, hvězdy, která vždycky ukazuje na sever. (Polárka stojí na noční obloze pořád skoro na stejném místě a poutníci podle ní už po staletí poznávají, kterým směrem je sever.) Po cestě jí pomáhali tajní pomocníci, kteří ji ukrývali ve stodolách, ve sklepech a pod kupkami sena.

Když Harriet přešla hranici svobodného státu Pensylvánie, zastavila se a podívala se na své ruce. Sama později vyprávěla:

„Když jsem zjistila, že jsem překročila tu hranici, podívala jsem se na své ruce, jestli jsem to vůbec ještě já. Nad vším byla taková nádhera — slunce prosvítalo zlatě mezi stromy a přes pole — a já měla pocit, že jsem v nebi."

V Pensylvánii byla Harriet konečně svobodná. Jenže její maminka, tatínek, sourozenci a kamarádi tam s ní nebyli. A tak si Harriet řekla věc, kterou by si na jejím místě troufnul málokdo:

„Vrátím se. A přivedu je sem taky."

Jenže vrátit se na jih bylo nesmírně nebezpečné. Lovci uprchlých otroků za její dopadení nabízeli odměnu sto dolarů — což byly tehdy obrovské peníze. Kdyby ji chytili, hrozil jí trest a možná i smrt.

A přesto se Harriet vracela. Znovu a znovu. Nechodila ovšem sama — pohybovala se v síti tajných pomocníků, které dohromady lidé nazvali Podzemní železnice. (Žádná opravdová železnice to nebyla. Byla to tajná síť dobrých lidí — bílých i černých, svobodných i otroků — kteří uprchlíky ukrývali v domech, ve stodolách a převáželi je na vozech zakryté senem až na svobodný sever. „Stanice" byly tajné úkryty a „průvodci" lidé, kteří uprchlíky vedli z jedné stanice na druhou.)

Mezi lety 1850 a 1860 se Harriet do Marylandu vrátila asi třináctkrát a vyvedla ven přes sedmdesát lidí — svou maminku, tatínka, bratry, neteře, synovce, kamarády. A sama o sobě s tichou hrdostí říkávala, že nikdy neztratila ani jediného pasažéra.

Lidé na severu i na jihu si o Harriet šeptali jako o někom téměř kouzelném. Slavný americký bojovník proti otroctví William Lloyd Garrison jí dal přezdívku Mojžíš. (Mojžíš je postava ze starých biblických příběhů — vyvedl celý jeden národ z otroctví na svobodu. Garrison chtěl říct: Harriet dělá to samé.)

Přezdívka se uchytila a Harriet už ji nesla po celý život.

Sama svou cestu popisovala tvrdě a jasně:

„Promyslela jsem si to v hlavě: jsou jen dvě věci, na které mám právo — svoboda, nebo smrt. Jednu mít musím — když ne svobodu, tak smrt."

Když v roce 1861 vypukla v Americe občanská válka — válka mezi severními a jižními státy o to, jestli má otroctví zůstat — Harriet se přidala k severní armádě. (Sever chtěl otroctví zrušit, jih si ho chtěl ponechat. Sever nakonec po čtyřech letech vyhrál a otroctví v celé Americe zakázal.)

Harriet pomáhala raněným vojákům, vařila pro ně, ošetřovala je. A protože uměla tiše a nepozorovaně procházet bažinami, dělala také vyzvědačku — chodila tam, kam by se vojáci sami nedostali, a zjišťovala, kde má nepřítel tábory a lodě.

A pak přišel 2. červen 1863. Té noci se Harriet vydala s plukovníkem Jamesem Montgomerym a jednotkou černých vojáků na řeku Combahee v Jižní Karolíně. Jeli na třech parnících tichou tmou. Když svítalo, zaútočili na velké plantáže a otevřeli brány lidem, kteří tam pracovali jako otroci.

Toho jediného dne se podařilo osvobodit přes sedm set padesát lidí. Harriet Tubmanová se tím stala vůbec první ženou v dějinách Spojených států, která vedla velkou ozbrojenou výpravu armády.

Po válce si Harriet koupila malý domek v městečku Auburn ve státě New York. Dům jí prodal její dobrý známý, politik William Seward, levně — věděl, že Harriet potřebuje místo pro svou maminku, tatínka a další lidi z rodiny.

V Auburnu Harriet otevřela domov pro staré lidi, kterým neměl kdo pomoci. Sama už byla taky stará a chudá, ale nikdy nikoho neodmítla. Bojovala dál: za to, aby ženy mohly volit, a za to, aby s černými lidmi v Americe všichni jednali stejně jako s bílými.

Harriet Tubmanová zemřela 10. března 1913. Bylo jí přes devadesát let. Byla pochována v Auburnu, na hřbitově Fort Hill — s vojenskou poctou, jakou v Americe dávají hrdinům.

Po Harriet zůstaly stovky lidí, které vyvedla na svobodu. Tisíce lidí, kteří se díky jejímu odhodlání svobody dočkali. A jedna pravda, kterou Harriet po celý život potichu dokazovala: i jeden statečný člověk dokáže pro druhé otevřít dveře, o kterých si nikdo nemyslel, že se otevřít dají.