Hachiko: pes, který čekal deset let

V malé vesnici na severu Japonska se v listopadu 1923 narodilo světlehnědé štěně. Bylo plemene akita — to je velký japonský pes s nadýchaným ocasem stočeným do kolečka, jako kdyby si pořád někoho volal pojď sem. (Akita pochází z hor ostrova Honšú a Japonci ji odjakživa milují pro její odvahu a věrnost.)

Asi po roce přijela do té vesnice zpráva: jeden pán z velkého města Tokia hledá takové štěně. Ten pán se jmenoval Hidesaburō Ueno. Byl to profesor na univerzitě, učil studenty o zemědělství a strašně si přál mít doma psa.

A tak malou akitu poslali vlakem až k němu. Když ji profesor vybalil z košíku, byla unavená, prokřehlá a sotva stála. Pojmenoval ji Hachi. (V japonštině hachi znamená osm. Ueno mu prý dal to jméno, protože štěně přišlo jako osmé v pořadí narozených.) Časem mu ale všichni začali říkat Hachiko — milejší, hezčí verze. Něco jako Háchík.

Hachiko a profesor Ueno byli každý den nerozluční. Ráno se Hachiko motal u nohou, když si Ueno připravoval čaj. Když si profesor oblékal kabát, Hachiko ho doprovázel až ke dveřím. A pak — a tohle bylo to nejlepší — šli spolu na nádraží.

Nádraží se jmenovalo Šibuja (vyslov šibuja) a stojí dodnes uprostřed Tokia. Profesor tam každé ráno nastoupil do vlaku a jel do práce. Hachiko se vracel domů. A když se z dálky ozval večerní vlak, Hachiko zase šel — sám, vesele, s nadýchaným ocasem — počkat na svého pána před nádraží. Pokaždé, když Ueno vystoupil z vlaku, Hachiko poskakoval radostí, jako by se neviděli tisíc let.

Tohle dělali skoro celý rok. Každý den ráno. Každý den večer. Lidé v okolí už ho znali. Prodavač jídla ho znal. Strojvedoucí ho znal. Hachiko se stal součástí toho nádraží jako lampa nebo lavička.

21. května 1925 šel profesor Ueno do práce jako každé jiné ráno. Hachiko ho doprovodil k vlaku, podíval se za ním a klusal domů.

Ten den se ale stalo něco, co nikdo nečekal. Profesor Ueno se v práci zhroutil. (Měl náhlé krvácení do mozku — to je velmi rychlá a tichá nemoc, na kterou tehdy lékaři neuměli pomoct.) Zemřel ještě téhož dne. Bylo mu padesát tři let.

Hachiko o tom samozřejmě nevěděl. Když se večer ozval vlak, klusal jako vždy k nádraží Šibuja a posadil se na své místo. Čekal, až se otevřou dveře. Otevíraly se. Vystoupil jeden cestující, druhý, třetí. Ale jeho pán mezi nimi nebyl.

Hachiko počkal, až všichni odešli. Pak počkal, až přijel další vlak. A pak ještě další. Když se setmělo, smutně se vrátil domů. Jenže druhý den ráno tam byl zase. A znovu večer. A znovu druhý den.

Hachiko chodil na nádraží Šibuja každý den, skoro deset let. (Přesně 9 let a 9 měsíců, od května 1925 do března 1935.) Bydlel u příbuzných profesora Uena, kteří se o něj starali. Ale ti věděli, že v poledne nebo k večeru ho doma nenajdou — vždycky byl na svém místě před nádražím.

Lidé v Šibuji se k němu zpočátku chovali různě. Někteří mu nadávali, jiní ho odháněli. Ale jak roky šly, čím dál víc kolemjdoucích pochopilo, co ten pes dělá. Prodavači v okolních krámcích mu začali nosit kousky jídla. Strojvedoucí na něj mávali. Děti ze sousedství si k němu chodily lehnout vedle a hladit ho po nadýchané srsti.

A on čekal dál. Sníh, déšť, vedro — vždycky tam seděl, díval se na východ z nádraží a doufal, že tentokrát to vyjde.

Asi po třech letech čekání si Hachika všiml jeden z profesorových bývalých studentů. Jmenoval se Hirokichi Saitō a byl to vědec, který se zabýval japonskými psími plemeny. Začal Hachika sledovat. Zapisoval si, kdy přichází a kdy odchází. Mluvil s lidmi z nádraží.

V roce 1932 napsal o Hachikovi článek do tokijských novin. Vysvětlil v něm prostou věc, kterou ostatní lidé neviděli: tenhle pes neztratil naději. Saitō o něm napsal větu, která se pak roznesla po celém Japonsku: „Hachi musel svého zesnulého pana profesora Uena nesmírně postrádat."

Po vydání článku se Hachiko stal slavným. Lidé z dalekých měst si přijížděli do Šibuji koupit lístek, jen aby toho psa viděli. Učitelé o něm vyprávěli ve školách. Děti mu posílaly dopisy. A z neznámého psa, kterého kolemjdoucí kdysi odháněli, se stal symbol něčeho mnohem většího než on sám.

V dubnu 1934 — to bylo téměř devět let po smrti pana profesora — postavili lidé Hachikovi přímo před nádraží Šibuja bronzovou sochu. A Hachiko byl u toho! Stál vedle té sochy, díval se na ni a podle pamětníků se vůbec netvářil překvapeně. Asi pochopil, že ti lidé kolem konečně pochopili jeho.

Sochu vytvořil sochař Teru Andó. Byla v životní velikosti, akita s ušima vzhůru a ocasem stočeným do kolečka, dívající se směrem, kterým kdysi přicházel její pán. Dospělí plakali. Děti se sochy bály dotknout. A Hachiko se v té chvíli vrátil na své místo a čekal dál.

8. března 1935 ráno našli Hachika nehybného nedaleko nádraží Šibuja. Bylo mu jedenáct let. Lékaři později zjistili, že měl v těle nemocné srdce a plíce. (Měl rakovinu a do srdce se mu dostali maličcí parazité od komárů. Ale i přesto chodil každý den čekat až do konce.)

Když se zpráva o jeho smrti rozšířila Tokiem, lidé plakali jako po ztrátě někoho z rodiny. Hachika pochovali vedle pana profesora Uena na velkém tokijském hřbitově. Aby na něj nikdo nezapomněl, jeho srst preparovali a uložili v Národním muzeu přírodních věd v Tokiu — kde si ho dodnes můžeš jít prohlédnout.

Sochu během druhé světové války roztavili na kov pro vojáky. Lidé v Šibuji to ale nedokázali přenést přes srdce. V roce 1948 — jen pár let po válce — postavili sochu novou. A stojí tam dodnes. Když dnes přijedeš do Tokia, můžeš na stanici Šibuja najít bronzového psa, dotknout se mu hlavy a říct mu, že na něj nezapomeneš. (Místu kolem té sochy se říká Hachikō-guči — Hachikův východ — a je to jedno z nejznámějších míst v celém Japonsku.)

Profesor Ueno měl velké štěstí. Ne každý člověk má někoho, kdo ho čeká takhle dlouho. A Hachiko nás naučil jednu věc — že láska nepočítá dny. Láska jen čeká. A čeká. A čeká. Dokud jednou nepřijde poslední vlak.