Gitanjali Rao: mladá vynálezkyně

Devatenáctého listopadu roku 2005 se v americkém státě Ohio narodila holčička. Tatínek a maminka jí dali jméno Gitanjali. (Gitanjali je krásné indické jméno — znamená „dar písní". Pochází ze sbírky básní, které napsal slavný indický básník Rabíndranáth Thákur.) Doma s ní mluvili anglicky i hindsky, vařilo se indické jídlo a vyprávěly se příběhy z dálné Indie, odkud přijeli její rodiče.

Když byla Gitanjali ještě malá, rodina se přestěhovala přes půlku Ameriky až do Lone Tree v Coloradu. (To je malé město kousek od velkého Denveru, vysoko v horách, kde voní borovice a kde je v zimě sníh.) Tam Gitanjali nastoupila do školy, která se jmenuje STEM School Highlands Ranch — speciální školy, kde se děti hodně učí o vědě, počítačích a vymýšlení nových věcí.

A právě v té škole se z malé holky pomalu stávala vynálezkyně.

Bylo jí asi deset let, když se v televizi a v novinách začalo mluvit o jednom smutném městě v Americe — o Flintu. Lidem ve Flintu tekla z kohoutku voda, která vypadala obyčejně. Ale uvnitř té vody bylo schované něco zlého — olovo. (Olovo je kov. Když ho člověk pije v pitné vodě, může mu uškodit. A nejvíc škodí právě dětem — může jim třeba zpomalit učení nebo způsobit bolení v hlavě.)

Gitanjali si tu zprávu pamatovala a nemohla na ni přestat myslet. Později o tom v rozhovoru pro televizi řekla:

„Sleduju krizi ve Flintu už asi dva roky."

A jindy dodala:

„Olovo škodí hlavně malým dětem, asi tak v mém věku — může jim zpomalit růst a poškodit mozek."

Gitanjali si říkala: Vždyť každý by měl umět zjistit, jestli má doma čistou vodu. Stejně, jako se chodí k doktorovi nebo k zubaři. A když řekla doma, že přemýšlí o olovu i ve volném čase, žertem prohlásila:

„Kdyby se mě máma zeptala, co chci k Vánocům, řekla bych: olovo."

Gitanjali se rozhodla, že vymyslí přístroj, který olovo v pitné vodě najde rychle a doma. Ne v laboratoři za týden, ale v kuchyni za pár vteřin.

Začala číst dlouhé vědecké články o uhlíkových nanotrubičkách. (Nanotrubička je úžasně malinká trubička z uhlíku — tak malá, že ji nevidíš ani lupou. Ale když do ní pustíš proud, dovede poznat, jestli kolem ní plave nějaký kov.) Sehnala si přístroj, který takové trubičky umí použít. Spojila ho s bluetooth vysílačem (to je takové neviditelné rádio, kterým si spolu povídají třeba telefon a sluchátka). A napsala k tomu malou aplikaci do mobilu.

Když do vody namočila čidlo, aplikace během deseti vteřin ukázala, jestli je voda čistá nebo jestli v ní je olovo.

Svůj vynález pojmenovala Tethys. (Téthys byla podle starých řeckých pověstí bohyně čisté sladké vody — vládla pramenům, řekám a oblakům.)

V roce 2017 přihlásila Tethys do velké americké soutěže pro mladé vědce, Discovery Education 3M Young Scientist Challenge. Bylo jí teprve dvanáct. Porotci si ji vyslechli — a vyhrála. Dostala šek na 25 000 dolarů a titul „nejlepší mladá vědkyně Ameriky".

Mohla skončit u Tethysu a být spokojená. Ale Gitanjali ne. Začala přemýšlet o jiném problému — o šikaně na internetu. (Šikana na internetu je, když si lidé píšou ošklivé věci v chatech nebo na sociálních sítích. Slova tam nikomu neříkáš tváří v tvář, a o to víc bolí.)

Vymyslela aplikaci jménem Kindly (anglicky „laskavě"). Funguje jednoduše: když dítě začne psát někomu nepěknou zprávu, aplikace si toho všimne dřív, než stiskne odeslat. Místo toho vyskočí malé okénko a zeptá se: Jsi si jistý, že to chceš opravdu poslat?

Gitanjali později vysvětlila, jak ten nápad vznikl:

„Můj nápad na aplikaci Kindly mi vnukly zkušenosti se šikanou na internetu, které jsem viděla kolem sebe — a ty mi daly odvahu vzít ty nápady vážně."

Aplikaci Kindly si všimla velká světová organizace UNICEF (to je část Spojených národů, která pomáhá dětem po celém světě). Spojila se s Gitanjali a Kindly začali společně rozvíjet pro děti v mnoha zemích.

V roce 2020 vybíral slavný americký časopis TIME poprvé v historii svou Holku roku. (TIME je velký časopis, který každý rok vybírá Osobnost roku — slavného člověka, který nejvíc změnil svět. Tentokrát se rozhodli, že hledají taky dítě.) Z pěti tisíc kandidátů ze všech koutů Ameriky vybrali jednu — Gitanjali Rao.

Bylo jí patnáct let, když se objevila na obálce TIME. Rozhovor s ní vedla slavná herečka Angelina Jolie. Gitanjali jí vyprávěla o Tethysu, o Kindly i o svých dalších nápadech.

V té době už dala dohromady i knížku pro děti, jak vymýšlet vlastní věci. Jmenuje se A Young Innovator's Guide to S.T.E.M. (Průvodce mladého vynálezce světem vědy a techniky.)

Když se jí v rozhovoru zeptali, jaké je to být vynálezkyní, odpověděla:

„Myslím, že být vynálezce-vědec je vlastně dost podobné, jako být superhrdina. Mohli by zachránit svět, mohli by zachránit životy. Takže jsme vlastně tak trochu superhrdinové."

Gitanjali Rao dnes pokračuje ve studiu na slavné univerzitě MIT (to je velká americká škola pro budoucí vědce a inženýry, jedna z nejlepších na světě). Pořád vymýšlí — třeba přístroj na včasné rozpoznání závislosti na lécích, kterému dala jméno Epione (zase podle řecké bohyně, tentokrát bohyně léčby).

Ale nejdůležitější ze všeho je věta, kterou Gitanjali říká dětem, když mluví ve školách a na konferencích. Říká jim tohle:

„Když to dokážu já, dokážeš to ty — a dokáže to kdokoli."

A když si jako večerní pohádku přečteš tenhle příběh, můžeš si pamatovat jednu malou věc: někde v Coloradu byla holka, která se ve čtvrté třídě podívala na zprávy o špinavé vodě, řekla si to se musí spravit — a opravdu to spravila.