Frida Kahlo: bolest v barvách

V roce 1907 se v mexickém Coyoacánu narodila holčička, které říkali Frida. (Coyoacán je klidná čtvrť na okraji Mexico City — tehdy ještě vypadala spíš jako malá vesnička.) Frida vyrůstala v domě, jehož zdi byly natřeny jasnou kobaltovou modří. Říkali mu La Casa Azul — Modrý dům. Žlutá okna, vnitřní dvorek porostlý tropickými rostlinami, voňavé keře u plotu. Pro Fridu byl celý svět.

Tatínek Guillermo byl fotografem. Pocházel z Německa, ale do Mexika se zamiloval tak, že tam zůstal navždy. Maminka Matilde byla Mexičanka. Frida měla tři sestry a dvě nevlastní sestry — nikdy tedy nebylo doma ticho.

Malá Frida trávila spoustu času s tatínkem v jeho fotokomoře. (Fotokomora je tmavá místnost, kde se ze speciálních chemikálií vykouzlují fotografie — jako malý zázrak v červeném světle.) Guillermo ji učil, jak světlo dopadá na obličej, kde jsou stíny a kde záblesky. Fotografii bral jako umění, a Frida ho pozorně poslouchala.

Jenže když Fridě bylo šest let, onemocněla dětskou obrnou. (Dětská obrna je nemoc způsobená virem, která může poškodit svaly a kosti. V té době na ni neexistovala žádná vakcína.) Fridina pravá noha zůstala po nemoci tenčí a slabší než levá. Část dětí by se asi styděla. Tatínek ale Fridu nenechal. Začal ji brát na fotbal a na plavání — sporty, které jiné dívky z okolí ani nenapadlo zkusit. „Přestaň se bát a hýbej nohama," říkal jí. A Frida poslouchala.

Ve svých osmnácti letech jezdila Frida autobusem do školy a přemýšlela o tom, že by jednou chtěla být doktorkou. Zářijového odpoledne roku 1925 ale autobus, v němž seděla, narazil do tramvaje. Náraz byl silný a Frida se těžce zranila.

Doma musela ležet v posteli celé týdny a potom měsíce. Sny o medicíně se zatím zdály velmi daleko. Svět za oknem pokračoval bez ní.

Kdoví — možná by si jiný člověk lehl ke zdi a vzdal to. Frida se rozhodla jinak.

Maminka nechala nad Fridiným lůžkem přibít zvláštní strop se zrcadlem, aby Frida viděla samu sebe, i když nemohla vstát. A tatínek jí přinesl barvy a štětce.

Frida se začala malovat. Nejprve sama sebe — ten obličej v zrcadle nad postelí, oči tmavé jako středoamerická noc, husté obočí spojené v jednu čáru, květy ve vlasech a náhrdelníky z mexického skla. Malovalo se jí pomalu, zprvu neobratně. Ale čím déle malovala, tím víc cítila, že barvy říkají věci, pro které nemá slova.

Říkávala: „Maluji autoportréty, protože jsem tak často sama a protože jsem člověk, kterého znám nejlíp." (Autoportrét je obraz, na kterém malíř zobrazuje sám sebe — tak jako bychom se my sami vyfotili, jen místo fotoaparátu má malíř štětec.)

Frida malovala jasně. Červená, žlutá, azurová, oranžová — její plátna vypadala jako mexická slavnost, i když téma bylo vážné. Lidé si všimli, že její obrazy jsou jiné než cokoliv, co dosud viděli. Někdo je nazval surrealismem (to je umělecký směr, kde věci na obrazech vypadají jako ze snu). Frida ale vždy říkala, že nemaluje sny — maluje svůj skutečný život.

V roce 1929 se provdala za slavného mexického malíře Diega Riveru, který byl o dvacet let starší. Diego maloval obrovské nástěnné malby plné mexické historie — muralismus mu říkali. (Nástěnné malby neboli murály jsou obrazy přímo na zdech budov, velké jako celý dům.) Frida a Diego spolu prožili bouřlivý život, rozešli se, zase se dali dohromady. Ale malování je drželo pohromadě vždy.

Frida namalovala obrazy, které dnes zná celý svět: Dvě Fridy — dva ženské siluety se srdcem spojeným tenkými žilkami — nebo Zlomený sloup, kde je páteř nahrazena drobivým antickým sloupem. Obrazy ukazovaly bolest, ale zároveň sílu.

V roce 1953 uspořádali Fridě její první velkou výstavu v Mexiku. Frida tehdy nebyla schopná vstát z lůžka — přivezli ji sanitkou a na lůžku ji přinesli přímo do galerie. Ležela mezi svými obrazy a smála se, povídala si s návštěvníky a zpívala mexické písničky. Dav ji obklopoval a nikdo nechtěl odejít.

Frida Kahlo zemřela v červenci 1954 ve věku sedmačtyřiceti let. Zemřela tam, kde se narodila — v Modrém domě v Coyoacánu. Dnes je z něj muzeum a každý rok ho přijdou navštívit statisíce lidí z celého světa.

Štětce nechala po sobě v ateliéru tak, jak je naposledy odložila. Barvy proschlé, plátna hotová. A přesto se stále zdá, jako by se každou chvíli mohla vrátit a začít znovu malovat.