Florence Nightingaleová: Dáma s lampou

V květnu roku 1820 cestovali jedni bohatí Angličani po Itálii. Jak tak putovali z města do města, narodila se jim v krásné Florencii (město plné soch a kostelů uprostřed Itálie) maličká holčička. Maminka s tatínkem se nad miminkem podívali a řekli si: „Pojmenujeme ji po tomhle městě. Bude se jmenovat Florence."

Florence vyrůstala v anglickém domě s rozlehlými zahradami a desítkami pokojů. Její tatínek byl moc neobvyklý — místo aby Florence učil jen vyšívání a hraní na piano (jak se na holky v té době chtělo), učil ji italsky, latinsky, řecky, matematice a dějepisu. Florence se učila ráda. Jenže maminka měla v hlavě jiný plán: až Florence vyroste, provdá ji za bohatého pána a Florence bude celé dny chodit po balech.

Když bylo Florence šestnáct let, stala se zvláštní věc. Sama o tom později psala, že uslyšela volání od Boha. (Říkala tomu „call from God" — pocit, že má v životě udělat něco důležitého, ne jen sedět v salonu.) Florence pochopila jednu věc: chce pomáhat nemocným lidem.

Doma se kvůli tomu strhla bouře. „Slušná dáma přece nechodí do nemocnice!" zlobila se maminka. V té době byly anglické nemocnice strašná místa — špinavé, smradlavé, plné nemocí. Pracovaly tam ženy, kterých se ostatní lidé spíš báli. Pro holku z bohaté rodiny to bylo úplně nemyslitelné.

Florence se ale nedala. Roky a roky tiše dělala svoje. Tajně si četla všechny knihy o nemocnicích, které našla. A když jí bylo skoro třicet, sebrala odvahu a odjela do Německa, do města Kaiserswerthu, kde se konečně začala učit ošetřovat nemocné. (Tam ji řádové sestry naučily, jak vázat obvazy, jak měřit teplotu a jak udržet pokoj čistý.)

V roce 1854 dolétly do Anglie smutné zprávy. Anglie tehdy vedla krymskou válku — válčila daleko na východě, na poloostrově u Černého moře. (Krym je velký poloostrov, který dnes leží v Černém moři u Ukrajiny.) Vojáci tam padali po stovkách — a hrozné na tom bylo to, že jich víc umíralo na nemoci a špínu v nemocnicích než na bitevním poli.

Anglický ministr Sidney Herbert měl jeden nápad. Znal Florence, věděl, že je tichá, chytrá a tvrdá jako ocel. Napsal jí dopis: „Florence, najdi ženy, vezmi je a jeď do té nemocnice. Tam tě potřebujeme nejvíc."

Florence souhlasila během pár dní. Sebrala 38 ošetřovatelek a 15 řádových sester (celkem 53 žen) a 21. října 1854 nasedla na loď. Za dva týdny plavby dorazila do nemocnice ve městě Scutari u Cařihradu (Cařihrad je staré jméno pro turecký Istanbul). Bylo 4. listopadu 1854.

Tomu, co Florence v nemocnici viděla, by se v dnešním světě nedalo uvěřit. Budova byla postavená nad starou kanalizací, ze které stoupal smrad. Po podlahách běhali potkani. V postelích nebyly prostěradla, často ani matrace — vojáci leželi na holé zemi. Vši lezly všude. A nejhorší ze všeho: léky, jídlo, voda — všechno chybělo. Z deseti raněných vojáků v Scutari umírali skoro čtyři.

Florence se zhluboka nadechla a začala dělat to, co uměla nejlépe: pořádek. Postavila prádelnu, kde se prala špinavá prostěradla. Postavila kuchyni, kde se vařily teplé polévky pro nemocné. Vyhnala potkany a vši ven. Otevřela okna, aby šel dovnitř vzduch. Učila své ošetřovatelky umývat ruce, vyměňovat obvazy, mluvit s pacienty laskavě.

A za pár měsíců — ten zázrak se opravdu stal — počet vojáků, kteří v Scutari umírali, prudce klesl. Vojáci, kteří tam přicházeli, najednou měli šanci se uzdravit a vrátit se domů.

Florence byla úplně všude. Pomáhala doktorům, psala vojákům dopisy pro jejich maminky, dohlížela na ošetřovatelky. A v noci, když všichni doktoři už spali, vzala do ruky malou olejovou lampu a tiše obcházela jednoho raněného vojáka po druhém. Dívala se, jestli někdo nehoří horečkou. Pohladila čelo. Pošeptala povzbudivé slovo.

Jedny anglické noviny, The Times, o tom napsaly takovou krásnou větu, že ji Angličani znají dodnes:

„Když všichni lékaři odejdou na noc spát a na ty míle a míle nemocných padne ticho a tma, lze ji spatřit, jak sama, s malou lampičkou v ruce, koná své osamělé obchůzky." (The Times, únor 1855)

Vojáci jí říkali „the Lady with the Lamp" — Dáma s lampou. Říkali, že když projde kolem jejich postele, líbají stín, který lampa hází na zeď.

Americký básník Henry Wadsworth Longfellow o ní napsal báseň. Začíná takhle:

„Hle, v tom domě bídy vidím dámu s lampou, jak prochází mihotavým šerem a přelétá od pokoje k pokoji." (Henry Wadsworth Longfellow, „Santa Filomena", 1857 — překlad z angličtiny)

Když válka skončila a Florence se vrátila do Anglie, byla sláva tak velká, že vítaly ji tisíce lidí. Florence se ale slávě vyhýbala. Bylo jí špatně — z toho, co viděla a prodělala v Scutari, jí zůstala dlouhá nemoc. Často musela ležet v posteli.

Jenže Florence se nepřestala ani na den snažit. Z postele psala dopisy královně, ministrům, doktorům. Vysvětlovala jim, jak má vypadat čistá nemocnice, jak se mají umývat ruce, jak má vypadat dobré ošetřování. V roce 1860 se konečně otevřela její vlastní škola — Nightingale School of Nursing v londýnské nemocnici svatého Tomáše. Byla to první opravdová škola pro ošetřovatelky na světě.

Florence se dožila skoro devadesáti let. V roce 1907 se stala první ženou v dějinách Anglie, která dostala od krále Řád za zásluhy (Order of Merit) — vyznamenání, které do té doby král nikdy ženě neudělil.

Když Florence v roce 1910 zemřela, byly nemocnice po celém světě úplně jiné než ta, do které ona kdysi přijela v Scutari. Čistá. Tichá. Plná sester v bílých zástěrách, které uměly své pacienty držet při životě.

Říká se, že lampa, kterou Florence v noci nosila po nemocnici, byla malá olejová lampička — taková, jakou tehdy nosili turečtí strážci. Ta jediná lampa se rozsvítila v nejtemnější noci jedné staré války — a od té doby z ní jiskřičky dolétly do všech nemocnic na světě. Až do té tvojí, kde se o tebe taky někdo postará, kdyby tě bolelo bříško.